Ten měl být náhražkou za dlouhodobý požadavek ČSSD na vyšší zdanění bankovního sektoru u nás. Místo získání dodatečného kapitálu pro stát jde ale spíše o další dobrý byznys pro zahraniční banky.

Ministr Havlíček přišel s nápadem na restrukturalizaci Českomoravské záruční a rozvojové banky. Kromě dosavadního portfolia by rád rozšířil kapitál banky o peníze z Evropské unie, což už mělo být dávno. Úplnou novotou v našich zeměpisných šířkách má být ale vyčlenění speciálního fondu z této banky, který by prozatím kompletně ovládaly čtyři bankovní giganti operující u nás. Ti se zavázali, že do něj vloží 7 miliard korun, za které dostanou investorské akcie fondu a mohou za to rozhodovat, kam peníze poputují (tzn., které složce státu prostředky půjčí) a navíc za to mají možnost zinkasovat tučný výnos se státní garancí navrch.

Už v samotném memorandu se totiž píše, že cílem všech investičních strategií Fondu bude návratnost investice a zhodnocení investovaných prostředků v takové míře, aby to motivovalo a umožňovalo vstup investorů. Banky by samozřejmě dobrovolně nedělaly nic, z čeho by neměly alespoň malý profit – nebo by jim to minimálně jejich zahraniční centrály nedovolily. Zástupce jedné z bank se v České televizi prořekl, že výnosnost pro banky bude kolem 2 %! Takže zatímco běžný občan za uložené peníze v komerčních bankách dostane mezi 0,5 a 1 %, tak banky si je obratem mohou „uložit“ v Babišově úžasném fondu a těžit jen z rozdílu výše úroků. Pokud Čechům oprávněně vadí, když jde stát na ruku velkým hráčům, tak v tomto případě je to snad učebnicový příklad.

Podle představeného schématu bude NRF navíc investovat do projektů, které budou předkládat jednotlivé rezorty a státní instituce. Z toho jednoznačně vyplývá, že garanci za návratnost bude mít stát, ale výnos z takové půjčky zkasíruje investor, čili banky. Nabízí se otázka, proč si má stát na strategické investice půjčovat od soukromých bank? Sám přeci může využít evropské peníze ať už ze strukturálních fondů, tak nejlépe od Evropské investiční banky.

Místo toho, aby stát prostřednictvím běžně využívané bankovní daně alespoň částečně omezil vývod peněz z kapes běžných střadatelů do centrál velkých bankovních domů v zahraničí, ještě jim nějakou tu korunku přispěje a za celý tenhle podvod se zaručí. Zároveň privatizuje jeden z účinných nástrojů, kterými by se česká ekonomika mohla dostat na vyšší příčky přidané hodnoty, a to domácím kapitálem a strategickými investicemi v režii veřejné banky. To je smutný důsledek toho, kdy se stát neřídí jako stát, ale jako firma, závislá na půjčkách velkých bank.

Michal Pícl