Děkuji a děkuji paní poslankyni za konkrétní dotazy, vlastně dva, na které se pokusím odpovědět, byť už se tady dostáváme do takových techničtějších otázek, ale myslím, že to je dobře. Tedy nařízení o azylovém řízení má za cíl především posílit odpovědnost za ochranu vnější hranice, zejména prostřednictvím zavedení povinné hraniční procedury, což si myslím, že je správné. A proto to nařízení stanovuje společný postup v celé Evropské unii, který potom budou muset členské státy v žádostech o mezinárodní ochranu dodržovat.

Zjednodušuje se tak procesní opatření a zkracuje se délka řízení. V té situaci, v jaké jsme - a viděli jsme to v těch minulých případech - nestačí, že my máme dobré azylové řízení. Je potřeba, aby byla společná pravidla, která se dodržují. Nařízení také stanovuje společné normy a práva pro žadatele o azyl, například poskytnutí služby tlumočníka, právo na právní pomoc a zastoupení a tak dál. Ale hlavním cílem toho nařízení je zabránit zneužívání systému, stanovení jasných povinností žadatelů, kteří musejí teď spolupracovat - nebo budou muset - s orgány v průběhu celého řízení.

Nařízení zavádí povinnou hraniční proceduru, jak už jsem říkal, a jejím cílem - a to je taky podstatné - jejím cílem je rychle posoudit na vnější hranici Evropské unie, zda jsou žádosti neopodstatněné, nepřípustné, a celé řízení je tak výrazně zkráceno. Mělo by trvat do dvanácti týdnů a je tam maximální lhůta šesti měsíců. A to je také výrazný posun. A osoby, na které se vztahuje azylové hraniční řízení, nejsou oprávněny vstoupit na území členského státu. A to je přece také důležité. A pak se na ně nevztahují všechny ty věci, kterým čelíme teď. Takže povinná hraniční procedura má jasnou lhůtu a ti, kteří ji podstupují, azylové hraniční řízení, nejsou oprávněni vstoupit na území členského státu.

K provádění těch hraničních řízení budou muset členské státy vytvořit přiměřenou kapacitu, včetně lidských zdrojů, které jsou nezbytné k posouzení stanoveného počtu žádostí v daném okamžiku a k výkonu rozhodnutí o navracení. Jak bychom to jinak mohli dělat? A jak bychom zlepšili návratovou politiku a zabránili vstupu nelegálních migrantů na území, jak bychom zlepšili azylové řízení než tímto způsobem?

K vaší druhé otázce. V rámci schválené flexibilní solidarity mají členské státy možnost si zvolit formu poskytované podpory. Jednotlivé členské státy mají na výběr, jednoduše řečeno, ze tří možností - a pozor, všechny ty tři možnosti se považují za rovnocenné.

Za prvé, relokace žadatelů o mezinárodní ochranu. To Česká republika odmítá a ta relokace - z toho vyplývá - není povinná, a to považuji za dobré.

Za druhé, finanční pomoc. To je jenom jeden z těch tří variant, které může si stát vybrat.

A třetí je - alternativní solidární opatření, zaměřená na budování kapacit, služby, podporu personálu, zařízení a technické vybavení. Tady jsem uvedl přesně, jak je vymezeno alternativní solidární opatření. A to alternativní solidární opatření - nebo ta alternativní solidární opatření, v možném čísle - to je přece něco, co Česká republika už dlouhodobě dělá, takže není důvod, proč bychom se toho báli a proč bychom s tím měli přestat a začít dělat něco jiného.

Tedy členský stát si může vybrat. Někdo chce přijímat žadatele o mezinárodní ochranu na svém území, někdo přispěje dalším členským státům, aby ten problém řešili na realizaci azylového řízení. A tam je potom stanovena teď předběžně nějaká částka, ale znovu říkám, toto není definitivní podoba, toto je návrh, o kterém se musí ještě jednat a který musí potom projít schválením a dohodou s Evropským parlamentem. V rámci nařízení je stanoven také minimální počet ročních relokací, které by měla Evropská unie realizovat a některé další věci. Ale ta možnost toho, že si stát může vybrat ze tří alternativ, jak se na té solidaritě podílet, ta je tam explicitně ukotvena.