setkáváme se opět, po krátké době, prostřednictvím televizních obrazovek. Před asi čtrnácti dny jsem vás vyzýval k dodržování vládních opatření proti koronaviru, ale také jsem apeloval na to, aby byli pokutováni ti, kdo tato opatření nedodržují, protože tím škodí sami sobě i druhým. Dnes se s vámi setkávám při příležitosti nejdůležitějšího národního svátku, svátku 28. října, svátku nezávislosti.

 

Nechci pronášet dlouhé projevy, protože si myslím, že smyslem tohoto svátku je především oslava díla těch, kdo jsou vyznamenáni. Sdílím názor britského historika Toynbeeho, který říká, že dějinný pohyb je určen dílem výrazných osobností, a nesdílím naopak marxistickou historiografii, která považuje tento dějinný pohyb za průběh železných zákonitostí přírodního typu, v zásadě tedy nezávisle na činnosti člověka. A právě proto jsem každým rokem svůj projev k 28. říjnu s výrazem úcty a obdivu k vyznamenaným zaměřoval na popis jejich životních příběhů. Je mi líto, že to nemohu udělat i dnes, a velice se omlouvám jak vyznamenaným, tak jejich rodinným příslušníkům, že na základě zpřísněných opatření vlády jsem byl nucen odsunout slavnost 28. října na příští rok. Na druhé straně budou publikována jména všech asi čtyřiceti vyznamenaných již dnes na webových stránkách Pražského hradu.

 

 

Proč mluvím o významu osobností, což ostatně není žádné nové téma. Protože si uvědomuji, že dějiny jsou tvořeny skutečně lidmi, kteří v životě něco dokázali. Zasadili strom, postavili dům, zplodili dítě. A nejsou to jenom desítky vyznamenaných na Pražském hradě, ve Vladislavském sále. Jsou to tisíce, desetitisíce, statisíce, miliony lidí, kteří svým způsobem mají za sebou úctyhodnou životní dráhu a mohou se ohlédnout za sebou a vidět, že tato dráha byla úspěšná. Proto jsem si vždy přál, aby i na krajské úrovni byly odměňovány další a další osobnosti formou Osobností kraje, proto jsem si přál, aby tato úcta k osobnostem se vztahovala i na naše města a naše obce. Já věřím, že ti, kdo se na mě dnes dívají, budou spolu se mnou slavit svátek 28. října jako jejich svátek, svátek jejich díla.

 

Vím, že existují i lidé, kteří sami nic nedokázali, ale zato špiní práci těch druhých. Nevšímejme si jich, ať jsou to hateři na sociálních sítích nebo někteří komentátoři v médiích. Vzpomínám si na slova svého přítele Pavla Dostála, který říkal, s domovnicí se nediskutuje.

 

Vážení spoluobčané, přejme si, aby svátek 28. října byl svátek národní hrdosti. Hrdosti, která je vytvářena všemi těmi, kdo pomáhají našemu národu k lepšímu životu. Přejme si, aby to byl svátek nás všech, a budu se těšit, že za jeden rok se opět setkáme ve Vladislavském sále Pražského hradu.

 

Na shledanou v lepších časech.