Začátek nového roku je vždy příležitostí k ohlédnutí se za rokem předešlým. Které jednotlivé události a momenty loňska byly podle Vás pro město klíčové?

Bohužel, rovněž uplynulý rok 2021 zásadně ovlivnila koronavirová pandemie a nelze se tomuto tématu vyhnout. Vedle celé řady úkolů a činností, které jsme v souvislosti s ním museli zvládnout, vypíchnu dvě témata. Prvním bylo zřízení velkokapacitního očkovacího centra na Černé louce jako společného projektu města, kraje, Fakultní nemocnice Ostrava a Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Finanční a hmotnou pomocí přispěly rovněž některé významné místní podniky, za což jim patří velké uznání. Díky souhře všech těchto aktérů zde bylo do konce loňského roku podáno na 350 tisíc vakcín, což je číslo, které z Černé louky dělá jedno z nejefektivnějších očkovacích center v celé České republice. Druhou oblastí bylo, že jsme i v loňském roce v několika vlnách pokračovali v podpoře místních drobných podnikatelů i neziskového sektoru. Pomoc Ostravy svým rozsahem i rychlostí neměla mezi jinými českými městy konkurenci. Nejdůležitější ale je, že se navzdory pandemii nezastavil, ba ani nezpomalil rozvoj města. Na stránkách těchto novin průběžně čtenáře informujeme o postupu významných investičních projektů. Z loni dokončených investičních projektů tak z pestré palety připomenu alespoň zrekonstruovaný porubský Dům kultury Poklad, sportovní halu v Nové Bělé, kanalizační sběrač B do Radvanic nebo revitalizovaný Smetanův sad v Mariánských Horách. Zahájena byla dlouho připravovaná stavba bytového domu Nové Lauby a parkovacího domu před městskou nemocnicí nebo oprava památkově chráněné Grossmannovy vily. Svému dokončení se blíží rekonstrukce historických městských jatek, revitalizace Havlíčkova nábřeží nebo nové expozice pro makaky a gibony v zoo. Samozřejmě je toho mnohem více. Kromě velkých akcí pak běží celá řada menších projektů zkrášlujících celkový obraz našeho města. Mnoho z nich je realizováno i s využitím městských dotačních programů Tvoříme prostor nebo Programu na zachování a obnovu kulturních památek a významných městských staveb.

Už v první otázce jsme se chtě nechtě museli dotknout tématu koronaviru. Loni se zdálo, že by díky očkování mohl virus rychle zmizet. Teď vidíme, že dobojováno ještě není. Na lidech je z toho všeho znát únava, rezignace, pesimismus. V čem vidíte pověstné světlo na konci tunelu? Existuje nějaká „strategie naděje“?

Máte pravdu, že loni touhle dobou jsme připravovali očkovací kapacity a netrpělivě vyhlíželi první dodávky vakcín, v kterých většina z nás spatřovala rychlé a konečné řešení pandemie. Dnes víme, že situace je složitější a boj s koronavirem bude delší, a ještě nějaký čas bude vyžadovat určitá omezení ovlivňující naše životy. To jistě není úplně příjemná vyhlídka a pro některé může být docela frustrující. Tím spíše, pokud se třeba bojí o zaměstnání. Roztrpčení lze pochopit. Mnohá z centrálních opatření navíc nebyla dobře komunikována, jiná šla významově proti sobě. Skepse, natožpak rezignace však rozhodně nejsou na místě. Chápu, že lidi v některých profesích trápí nejistota, že vše trvá déle, než jsme čekali, že očkujeme třetí dávkou a nevíme, zda bude poslední. Jenže zároveň považuji za nutné říci, že v tom boji už začínáme vyhrávat. Časy, kdy chyběly vakcíny i zdravotnické pomůcky, kdy nás ta situace zaskočila, jsou pryč. O mechanismu působení koronaviru dnes víme mnohem více než před rokem a toto poznání se promítá do širšího spektra reálně dostupných medikamentů a léčebných postupů. Statistická data také jednoznačně potvrzují vysokou míru účinnosti vakcín, zejména pokud jde o předcházení těžkému průběhu onemocnění, a tento pozitivní efekt by byl ještě markantnější, kdyby míra proočkovanosti společnosti byla vyšší. Získané zkušenosti také vedly k poznání, že boj s covidem nevede přes centrálně vyhlašované lockdowny, že to je něco, co si tato společnost a ekonomika již nemohou znovu dovolit. Jsem si jistý, že tak, jako se naši předkové museli vypořádat i s většími překážkami, než je tato, tak i my si poradíme s covidem. Je však zřejmé, že se to neobejde bez spolupráce a solidarity rozhodující části společnosti, kdy za projev takové solidarity je potřeba považovat i vlastní očkování.

Obraťme list. V rozhovorech, jako je tento, bývá už klasikou ptát se na Vaši představu jakési budoucí Ostravy. Co kdybych se zeptal trochu jinak – město i loni opět pokračovalo v podpoře obnovy historických městských staveb, zároveň představilo některé velmi moderní – až futuristické – stavební projekty. Jaká má být po této stránce tvář Ostravy? Jak se minulost doplňuje a prolíná s budoucností?

O to nám právě jde. Zachovávat historické a kulturní dědictví města a kombinovat je s moderní architekturou. Myslím, že právě toto působí dobře nejenom na rezidenty, ale také na ty, kdo město navštíví. V kombinaci historie s modernou spatřuji ten správný směr. Ostrava k tomu má svým historickým vývojem a také existencí celé řady nezastavěných proluk skvělé dispozice. Samozřejmě, za jedné, a to zcela zásadní, podmínky: všechny stavby, ať již historické, nebo moderní, musí být rovněž funkční. Hledání smysluplné a trvale udržitelné funkce může být přitom náročnější než navrhnout budově krásný „kabát“. Na to pamatujeme, ať už rekonstruujeme historickou Grossmannovu vilu, nebo připravujeme nejmodernější koncertní halu. Ostatně, hledání nové veřejné funkce bylo tím hlavním faktorem, proč jsme tak dlouho čekali i na zahájení opravy bývalého obchodního domu Ostravica – Textilia.

Území, které dnes nazýváme Ostravou, za sebou má zajímavý vývoj. Dlouho šlo o roztroušené zemědělské oblasti, pak ho charakterizovaly uhelné jámy a těžní věže, ke kterým se později přidaly vysoké pece a industriální panoramata. Přijde v budoucnu „něco“, čím bude Ostrava opět takto snadno popsatelná a zapamatovatelná? Podobně, jako když se řekne: „Praha – Hradčany, Třeboň – rybníky, Pardubice – perník“? Nebo převládne spíše model, řekněme, rozmanitého místa?

Velmi nerad bych Ostravu spojoval s nějakým konkrétním produktem, materiálem nebo substancí. Města se v čase mění a taková materiální spojení tedy netrvají věčně. Osobně bych si přál, aby se nám podařilo naplnit slogan „Ostrava – město pro nové začátky“, který je ústředním mottem strategického plánu rozvoje našeho města známého pod značkou FajnOVA. Nevnímejme to jen jako nějaký abstraktní pojem. Ostrava má nakročeno k tomu, aby si v ní každý našel to své a neměl důvod odcházet, a naopak, aby lákala i nově příchozí. Takže ano. Tou naší charakteristikou bude pestrost možností a nabídek. Proto přicházíme s novými projekty, proto investujeme do vzdělání, do bydlení, kultury, veřejného prostoru a dalších oblastí v míře v dřívějších letech nebývalé. Pro příklad – již od příštího školního roku se na Černé louce naplní studenty dvě nové fakulty Ostravské univerzity, na jejichž výstavbě se město podílí. Už ty samotné jedinečné stavby zatraktivní centrum města a nové studijní obory pak zvýší zájem o studium v Ostravě. Z těch studentů se pak mohou stát ti, kdo se v Ostravě usadí, a projdou tím vzpomínaným novým začátkem. Pojďme tedy Ostravu raději charakterizovat jako malířskou paletu se spoustou barev. Takovou spoustou, že alespoň jedna z nich se každému zalíbí, on se chytí pomyslného štětce a tím štětcem si namaluje ten nový začátek, který jsme si dali takřečeně na štít.

Ostravským primátorem jste od listopadu 2014. Když se za celou tou dobou ohlédnete, v čem se moravskoslezská metropole nejviditelněji změnila?

Odpověď do značné míry souvisí s předchozí otázkou. Naše vedení města od začátku vidělo priority rozvoje Ostravy jinde než kupříkladu v investicích do průmyslových zón. Tím se nechci nijak negativně vymezovat vůči mým předchůdcům. Doba prostě přinesla jiná hlavní témata. Začali jsme se orientovat především na kvalitu městského života, na všechny ty oblasti, o nichž byla před chvílí řeč. Nové investice i dotační programy tedy míří hlavně sem. I proto vznikl Městský ateliér prostorového plánování a architektury (MAPPA). V rozsahu dříve nevídaném jsme začali vyhlašovat architektonické a urbanistické soutěže. Někteří nám vyčítají, že Ostrava je hlavně městem vizualizací. Netuší, jak dlouho trvá připravit velký projekt. Vždyť třeba na městských jatkách pracujeme od roku 2015, na Nových Laubech nebo koncertní síni od 2017. V několika následujících letech tyto a další stavby zásadně ovlivní podobu města. Věřím, že ani největší škarohlíd nemůže popřít, kolik zde za poslední dobu přibylo nových nebo revitalizovaných parků, květinových záhonů, zkrátka kvalitní zeleně. Změnil se celkový kurz rozvoje města. I díky tomu se dnes o Ostravě hovoří s uznáním jako o jednom z nejdynamičtěji se vyvíjejícím českém městu.

Nejen úřadem živ je člověk. Jak vlastně trávíte vánoční svátky? Byly ty loňské něčím jiné v porovnání s předchozími?

Loňské svátky pro mě byly spojeny s velmi silným osobním momentem. Krátce před nimi totiž zemřela moje teta, kterou jsem dříve často brával do divadla a na koncerty. Poslední dva roky života nicméně prožila ve faktické a dobrovolné izolaci, nakolik se snažila zcela vyhnout jakémukoliv riziku spojenému s covidem. Nakonec neumřela na koronu, ale stářím a bohužel sama. Velmi to ovlivnilo mé myšlení. Člověk si uvědomí, že izolace a lockdowny prostě nejsou východiskem a takový způsob života bychom neměli připustit. Ale k vlastní otázce… Vánoce netrávím nijak zvlášť originálně. Největší radost mi dělá klasická relaxace v rodinném kruhu a s blízkými, kam řadím i naši šestihlavou zvířecí smečku. A také s knihami. Dostal jsem naštěstí pod stromek několik knih různých žánrů. Nějaká historie, poezie i detektivka… A také další vydání mého oblíbeného Malého prince. Štědrý den jsem nicméně zahájil ještě v částečně pracovním duchu tradiční návštěvou složek IZS. Pokaždé si říkám, že by bylo pěkné, kdyby si každý uvědomil, že i tehdy, když on čeká doma na zlaté prasátko, jsou v zaměstnání spousty lidí připravených chránit naše životy, zdraví a majetek. Nad rámec tradice jsem se tentokrát ještě zastavil i v očkovacím centru na Černé louce a nakonec na covidových pracovištích městské nemocnice. Přestože personál měl spoustu důvodů být přetažený, unavený a už poněkud otupělý, dojem jsem z něj měl naprosto opačný. Byli skvělí. To odhodlání a optimismus mě utvrzují v přesvědčení, že nad pandemií zvítězíme.

Vstoupili jsme do roku 2022. Podle všeho bude poměrně turbulentní. Co byste vzkázal a popřál obyvatelům Ostravy? Mimochodem, dal jste si do nového roku nějaké předsevzetí?

Osobní předsevzetí si již nějakou řádku let nedávám. Postačí mi, budu­-li si moci říct, že jsem se ani v tomto roce nezpronevěřil svým zásadám a neztratil svůj pomyslný vnitřní maják. Co se týče přání Ostravanům, nejspíš bych ho namíchal ze tří ingrediencí. Zaprvé obligátně popřeji pevné zdraví. Ovšem s dovětkem, že to, jestli zůstaneme zdraví, máme významně i ve svých rukou. Přičemž aktuálně v „době koronavirové“ můžeme stylem svého života a způsobem chování bezprostředně ovlivnit i zdravotní stav lidí v naší blízkosti. Zadruhé všem přeji větší schopnost empatie a porozumění. Jakéhosi vhledu do situace, postojů a názorů těch druhých. V řadě případů by to napomohlo překonání zdánlivě nesmiřitelných rozdílů nebo alespoň otupení hran. Závěrem pak popřeji velký kus optimismu. Ne nadarmo se říká, že myšlenky se zhmotňují a člověka, který na svět nahlíží pesimisticky, častěji potkají svízele i v reálném životě. Buďme optimisty.