Základní funkcí a důvodem existence státu a jeho institucí je péče o veřejné blaho. Už v dobách antických lidé poznali, že individuálně se štěstí nelze dobrat a že bude lépe, když ti nejmoudřejší z jejich řad povedou stát/republiku. Od oněch dávných dob se o uspokojení potřeb lidí postupně, s čím dál menšími úspěchy, dělili feudálové a církve.

A jak dnes stát pečuje o veřejné blaho? Vůbec ne. Základní mantrou je snižování schodků, ačkoliv to obyčejného člověka vůbec nezajímá (pokud není vystrašen falešnými tvrzeními o obřím dluhu, který připadá na každého občana).

Většina současných sociologů i naše vlastní empirie nám říká smutnou pravdu. Lidé zcela přestávají rozlišovat politický svět pravicový a levicový a nevěří politikům tradičních stran. Říkají „to už tu bylo, slibem nezarmoutíš“.

Z toho vyplývá i další smutná skutečnost. Podle veřejných výzkumů nelze nic tvrdit ani přibližně o volebních preferencích, sociekonomických skupinách, věku, vzdělání. Zato začíná pomalu krystalizovat mínění, že největší zájem a obavy se vztahují k budoucnosti této planety, Evropy, naší země. A vize nikde žádné. Tyto obavy pramení z naprosto pochopitelného instinktivního strachu o osud potomků, o budoucí život. Již dnes mnoho rodičů starších ročníků vnímá, že bez ohledu na politické režimy byl jejich život jednodušší, než jaký prožívají dnes jejich děti.

Technologická frustrace, pramenící z nedostatku „živé“ komunikace, pracovní stresy, problémy s bydlením, klimatické problémy. A dnes ještě všeobecně stoupající životní náklady.

My, senioři, toto zásadně pociťujeme a vadí nám to více, než si často přiznáváme. Hledejme tedy vize a jejich konkrétní řešení v úzké spolupráci s mladou generací.

autor je předsedou Sociálně demokratických seniorů (SDS)