Neznám člověka, který by zůstal lhostejný k tématu církevních restitucí. Drtivá většina občanů s nimi sice nesouhlasí, ale jejich názor vrcholní politici přehlížejí. O referendu si můžeme nechat jen zdát. Ostatně, když se občané nesměli vyjádřit dokonce ani k rozpadu své vlastní republiky, proč by jim mělo být dovoleno kafrat do (kolikátého už) přesunu státního majetku.         Svůj minulý článek na téma restitucí jsem skončil slibem, že napíšu stručný přehled vzniku a historie církevního majetku (ZDE). Tady je a jsem přesvědčen, že přemýšlivého čtenáře zaujme.

Římskokatolické církvi dělal a dělá problém dědictví prvotní církve a prvních křesťanských staletí. První křesťané žili v představě, že Ježíš obnovil jednotu lidstva jako rodu, že lidé tvoří rodovou jednotu a z toho vyplývá společenství statků. Pro rané křesťanské myslitele byl majetek (zejména ten soukromý) porušením přirozeného práva.

To změnil až ve 13. století Tomáš Akvinský, který z majetku učinil dodatek k přirozenému právu. Dobový spor o to, zda byl Ježíš chudý, byl především sporem o to, zda má mít církev majetek. Ozvěny těchto rozepří znají čtenáři a filmoví diváci z Ecova Jména růže. Biskup Richard Fitz Ralph přišel s teorií správcovství- podle něj církev může pouze spravovat statky, které patří chudým.

Od kodifikace římského práva v 6. století se nakonec ustálilo pojetí, že vlastnictví v plném a pravém smyslu má čtyři atributy, z nichž církev splňovala jen jeden- držbu. Proto církev nemohla majetek, který spravovala, zastavovat ani prodávat. To mohl pouze panovník.

V rovině teorie měla církev s majetkem problémy, v rovině praxe ne. Před husitskou revolucí církevní subjekty vlastnily podle některých analýz nejméně třetinu pozemkového majetku v českém státě. Po revoluci to bylo už slabší. Výrazně si polepšila až v během pobělohorských majetkových přesunů a konfiskací.

V pobělohorské době na sebe byly trůn a oltář úzce navázány, což se projevilo např. v tom, že církev dostala od panovníka nesmírně lukrativní solný monopol (do roku 1767). Za poplatky z něj si mohla kupovat pole a nemovitosti, ovšem i k těm měla pouze právo držby. Ani po Bílé hoře nebyly statky (pole a nemovitosti) v pozemkových knihách napsány na církev jako na instituci, nýbrž na jednotlivé subjekty- fary, děkanáty, kostely, biskupství, řády.  Římskokatolická církev dále měla příjem i z poplatků za veškeré náboženské úkony, což v praxi znamenalo třeba to, že když Žid nechal obřezat syna, musel jí za to zaplatit.

Josef II. a jeho ministr Kounic, kteří se snažili podřídit církev státu v materiální rovině i ve vnitřním životě, moc úspěšní nebyli. To nic nemění na faktu, že právo platné v habsburské říši považovalo církevní statky za něco, co náleží státu, resp. monarchii. Církev nadále nemohla svobodně nakládat s majetkem, pronajímat jej nebo prodávat.   

Pohled na církevní vlastnictví jako neplnohodnotné převzala i rakousko- uherská správa 18. a 19. století. Tak vyznívají i rakouské zákony z roku 1874, kdy habsburská říše už měla parlamentní systém. Římskokatolické církvi to zjevně nepřekáželo, protože si k habsburské monarchii uchovávala stále těsný vztah, který jí vydržel i během 1. světové války.

Po roce 1918

Dostáváme se ke vzniku Československé republiky. Představitelé nového státu včetně prezidenta Masaryka se pokusili provést odluku státu od církve. K omezení vlivu církve měla napomoci i pozemková reforma v podobě zákona 215/1919 Sb., kterou vymezoval záborový zákon. Reforma znamenala výrazné zmenšení šlechtických a římskokatolických církevních velkostatků (na evangelické pozemky se záborový zákon nevztahoval, viz. přípis ministerstva spravedlnosti ze dne 19.9.1919 č. 22236). Pro potřeby této reformy byl založen státní pozemkový úřad.

Záborový zákon byl v souladu s právním stavem věci aplikován nikoli na církev jako celek, ale na jednotlivá biskupství, kláštery, kapituly. Četné fary musely v souladu s ním prodat pozemky těm nájemcům, kteří je obdělávali od roku 1901, a to za cenu, kterou určil stát. Roku 1921 byl tento zákon novelizován a bylo rozhodnuto, že při farách a kostelech musí zůstat alespoň 8 ha půdy.

Realizace zákona o pozemkové reformě byla svěřena ministerstvu vnitra a pozemkovému fondu. Ministerstvo vnitra měli po celou dobu trvání první republiky ve svých rukou agrárníci. Ti využili pravomocí ministerstva vnitra a pozemkového fondu a zákon legální cestou obešli. Ve prospěch církevních subjektů vyňali ze zákona většinu podniků, např. pily, mlýny, a rovněž jim vrátili zhruba 30% zabrané půdy. Zákon 215/1919 Sb. nebyl v úplnosti nikdy uskutečněn.

Jako zajímavost uvádím, že přestože se stát snažil odloučit církev, v letech 1919- 1927 vzrostly výdaje na náboženskou činnost ve státním rozpočtu sedmkrát (z 20 147 000 Kč na 141 265 354 Kč).

Pokus navázat na zákon 215/1919 Sb. následoval v zákoně 142/1947 Sb., jehož provedení ale přerušily události po Únoru 1948.

Po Únoru 1948

Kromě zákonů 215/1919 Sb. a 142/1947 Sb. jsou pro problém církevních restitucí důležité tzv. církevní zákony z roku 1949-  216/1949 Sb., 217/ 1949 Sb. a 228/1949 Sb. Tyto zákony od základu změnily pravidla hospodářského zabezpečení jednotlivých církví a náboženských společností.

Církevní zákony zachovávaly tři existující náboženské fondy- český, moravskoslezský a slovenský. Majetek fondů tvořily tzv. reality výnosné, kde byly i pozemky, a reality bezvýnosné, např. kostely Dozor a správa církevních záležitostí přešly na Státní úřad pro věci církevní. Po opatřeních od 18. dubna 1950, kdy kulminoval konflikt mezi římskokatolickou církví a státem, následovaly v Úředním listě dvě vyhlášky Státního úřadu pro věci církevní. Vyhl. č. 351 mluvila o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, kdy fondům byly svěřeny prostředky, které přestaly sloužit řeholním účelům, a vyhl. č. 352 pojednávala o náboženském fondu, slučujícím všechny tři dosavadní. Výklad obou norem se opíral o 171, odst. 3 Ústavy 9. května 1948. Interpretační pomůckou se tu stal § 2 zákona č. 217/1949 Sb., dnes zrušeného, který stanovil podmínku, že se církevní a náboženský život má rozvíjet nejen v souladu s ústavou, ale i se zásadami lidově demokratického zřízení.

Rozpočtové zákony v letech 1951-1953 stanovily, jak si státní orgány mohou počínat ve věci náboženských fondů. Fondy měly zajistit - ve smyslu vl. nař. č. 219/1949 Sb.- hospodářské zabezpečení římskokatolické církve státem. Z toho vyplývala podřízenost zaměstnanců fondů i ministrovi kultury, do jehož působnosti spadal i Státní úřad pro věci církevní. 

Právní dotažení problému nebylo, přes četné snahy zvláště po roce 1953, nikdy uskutečněno.

V roce 1969 státní orgány zpracovaly obsáhlou expertizu celého problému tzv. církevních majetků, v jejímž závěru se konstatuje, že není nutná žádná zvláštní úprava a že schůdná je cesta řešení v jednotlivých případech ad hoc.

Po listopadu 1989

Naši veřejnost na začátku devadesátých let minulého století úplně ohromila zpráva, že církve, náboženské řády a kláštery mohou dostat více než 200 tisíc hektarů půdy v České republice. Když se objevily žádosti o navracení majetků, Federální shromáždění v roce 1990 odhlasovalo, že restituce nepůjdou před 25. únor 1948. Zároveň ale odsouhlasilo takové chyby a nesmysly, že se tomu dodnes nechce věřit. Kupříkladu se neobtěžovalo zrušit církevní zákony z roku 1949, které byly platné.

Přesto, že byl pevně stanoven 25. únor 1948, římskokatolická církev začala klást požadavky nejen před toto datum, ale dokonce i před rok 1919, tedy před zákon o pozemkové reformě.

Už při předávání 74 objektů řeholním kongregacím roku 1990 jsem upozorňoval na to, že akt není právně čistý, protože nebyly zrušeny církevní zákony z roku 1949. Poslanci tehdy byli ujišťováni biskupskou konferencí, že jde o poslední majetkoprávní nárok církve.

Roku 1991 následovalo předání 800 objektů na základě výčtového zákona. Na seznam se dostaly chybné položky, jako např. klášter Vyšší Brod, který spadal do malého dekretu, nebo část komplexu Národního divadla, jejž dostaly voršilky. Dokonce tam figurovaly budovy, které římskokatolické církvi odňal Josef II. Ani tyto nároky zdaleka nebyly poslední, naopak, stále přicházejí nové a nové.

Místo toho, aby vláda předložila promyšlenou koncepci, jak napomoci uspokojování náboženských potřeb našich občanů, jsme bezmocnými svědky toho, jak se církev stává součástí rozsáhlého vlastnického převratu, který u nás stále ještě probíhá. Věřící zatím viditelně nezískali nic a velká část římských katolíků je proti takzvaným restitucím, za nimiž se rýsuje obrovská šance pro spekulanty. S překvapením jsem zjistil, že hlavní ekonom arcidiecéze Karel Štícha funguje v realitních firmách, které se mají celým procesem zabývat.

Shrnu-li dosavadní fakta, v případě tzv. církevních restitucí nejde o restituce. K majetku přichází někdo, kdo ho nikdy v pravém slova smyslu nevlastnil.  Církve jsou v moderní době pokládány za objekt podřízený právu, které ustanovuje stát. Předložený problém měl a má ale také historické souvislosti- církev statky nevlastnila, ale mohla je užívat.

Po roce 1990 sehrála římskokatolická církev významnou roli v tom, že vytvořením ekonomické základny pro politický klerikalismus posílila konzervativní proudy v ČR a upevnila vlastnický převrat v naší zemi.

Ve svém důsledku se tato kalkulace obrací nejen proti zájmům občanů ČR, ale i proti jejich mnohokrát vyjadřovanému přesvědčení. Toto zjevné překročení mandátu by nebylo možné, pokud by existovala reálná trestní odpovědnost politiků v České republice.

Článek je jen stručným výtahem rozsáhlejšího a obsahově bohatšího pojednání, jehož text by byl jako novinový článek příliš rozsáhlý. Proto jsem se rozhodl v PL uveřejnit jen přehled základních faktů. Kompletní studii najdou zájemci v mých nových webových stránkách, na jejichž zprovoznění se momentálně pracuje.