Co máme jako lidi v naprosté většině společného? Že cítíme ostražitost vůči tomu, co je jiné, co neznáme. Jsme ve střehu, dokud si neověříme, že nehrozí nebezpečí. Obavy zmizí, jakmile danou situaci či prostředí známe a víme, že je bezpečné. Podobně funguje náš mozek i při setkání s lidmi, kteří vypadají odlišně. Předsudky, vzniklé i na základě strachu z neznáma, z jinakosti. A dá se s nimi docela dobře pracovat.

Příklad. Děti, které jsou ve školce s dalšími dětmi s různou barvou kůže odmala, bývají zcela v pohodě. Když školka jinak funguje dobře, tak neřeší jinakost. Pestrost je pro ně výchozí, normální stav. Jsou bez předsudků.

A taky mě napadá T. G. Masaryk a jeho celoživotní boj s pověrami o Židech. Přiznával, jak si často musel připomínat předsudky vlastní maminky. Jak ho formovaly úplně opačným směrem, než když se zastával křivě obviněného Žida Hilsnera. Aktivně proti nim bojoval i tím, že o nich mluvil.

Ale to už je dávno, řekneme si možná, jsme přece dál. Ale náš mozek je v zásadě tentýž. Jinakost se nám zdá podezřelá a může být nebezpečná. Když daného člověka poznáme, třeba barvu kůže přestaneme řešit. Začne hrát roli, jaký ten člověk je.

Včera byl Mezinárodní den pro odstranění rasové diskriminace. Úplné odstranění je ideál. Ta cesta bude ještě dlouhá, ale jdeme po ní jako lidstvo. A vidím naději.