Vážená paní ministryně -

ovšem nevím, jestli tady je paní ministryně práce. Je, skvělý. Jsem ráda, že můžu mluvit i k ní. Vážená paní ministryně financí, vážení další přítomní členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, za Piráty jsme mlčeli a pozorně poslouchali. Víte, že jsme spolu s ostatními byli mezi svolavateli této mimořádné schůze a věřím, že i víte, že mě na této situaci mimořádně záleží. Že jde skutečně o něco, co je zcela nedůstojné pro naši zemi. Na to, jaká jsme v podstatě bohatá společnost, že právě ti, kteří u nás pracují v sociálních službách jsou neustále drženi v nesmírné nejistotě. Vedení těch více, než pěti tisíc zřizovatelů je každý rok v nesmírném stresu.

Vím, že pro vás, kteří jste mnozí matadoři, jste tady už roky, to může znít ambiciózně. Ale já bych ráda nastínila nějakou možnost řešení, jak se dostat z toho, že se tohle každý rok opakuje. Máme tady od začátku mého působení ve Sněmovně tohle téma na stole. Bylo to vlastně doplnění rozpočtu, přijaté pozměňovací usnesení k rozpočtu, hned po těch sněmovních volbách. A týkalo se to sociálních služeb. Je to prostě evergreen. Pojďme se ho zbavit. Nemá smysl, aby tolik lidí věnovalo po celé republice tolik kapacit tomuhle tématu už prostě několik desítek let.

Druhá věc je, že vedle těch poskytovatelů služeb skutečně nemůžeme tímto způsobem vysilovat i naše obecní a krajské zastupitele. To je taky naprosto zbytečné. Zase, hejtmani, kteří tu sedí, dobře vědí. Já bych ještě ráda připomněla - v té diskuzi samozřejmě mnohé zaznělo. Opravdu jsem se snažila velice pečlivě poslouchat. Za Piráty se tady nehodláme opakovat. Ale chci dodat něco, co podle mého nebylo vypíchnuto.

Všichni mluvili o sociálních službách, o těch zhruba dvou miliardách, které akutně chybí ze strany centrály a byla tady zmíněna i sociální práce. Nevím, zda tady jasně zaznělo, že tam je třeba letos těch 200 milionů sociální práce na obcích. To je dalších 200 milionů, které skutečně nutně potřebujeme. A potom ještě do budoucna potřebujeme nutně obcím zajistit jistotu státního příspěvku na sociálně-právní ochranu dětí. Proč to tady zmiňuji dohromady? Bylo totiž avizováno na jednání paní ministryně, že může dojít k výraznému krácení peněz i v této oblasti. Ve finále by tak obce veškerou sociální práci v těchto aspektech od koordinování sociálních služeb a jejich provázanosti až po ochranu dětí platily samy. A fakt nevím z čeho. A samozřejmě nejen obce, ale i kraje. Takže kudy z toho ven.

Ještě než se dostanu k principu, který by mohl být řešením, tak si vám dovolím ještě připomenout jedno číslo. Je to číslo založené na veřejně dostupných datech Českého statistického úřadu a jde o to, jak se právě liší platy a mzdy čili odměny v té veřejné sféře, ve veřejné sféře působících sociálních pracovníků a u těch, kteří jsou zejména v sektoru neziskovém. Soukromých poskytovatelů je opravdu maličko. To číslo je 2 600 korun, to je rozdíl v odměně mezi těmi ve veřejné a soukromé neziskové sféře v první polovině roku. Říkám vám to proto, že podle první poloviny roku se plánuje rozpočet. Je to něco, co vlastně je založené na tom, že neziskovky čekají, až dotace reálně přijdou a až teprve potom mohou zvýšit mzdy, ale státní rozpočet se plánuje právě na datech z té první poloviny roku. Dělá se během léta, takže se vždycky opírá o nižší číslo než kolik pak jsou agregované platy za celý rok. Ono se to nezdá, ale tím, že se jedná o 45 tisíc pracovníků, tak ve finále takovýto rozdíl - 2 600 korun - a to, že právě většina je v neziskovém sektoru, dělá obrovskou chybu už při samotném návrhu rozpočtu. Tak tohle jsem ještě chtěla připomenout, že se to dá vyčíst právě z údajů Statistického úřadu.

A vedle toho, s čím se musí potýkat obce a kraje a co už bychom dál opravdu neměli dopouštět, ještě jenom maličkou poznámku. Zaznívalo to tady, ale chtěla bych od paní ministryně Maláčové jasné vyjádření, zda ta chystaná novela zákona o sociálních službách, takzvaná sto osmička, bude obsahovat i definici standardu sociálních služeb. Takže žádám o jasné vyjádření k tomuto, protože bez standardu kvality nebudeme vědět, k čemu míříme. My si musíme říct, na co cílíme a potřebujeme pak podle toho samozřejmě plánovat rozvoj, rozvoj sítě tak, aby byla efektivní, aby pokrývala ty regiony, ale zároveň aby v ní nebyly překryvy - i k tomu může docházet - ale aby v ní taky nebyly díry.

Já vám teď dám jeden konkrétní příklad, co řeší sociální pracovník typicky na obci, ze které pocházím, kde jsem byla čtyři roky komunální zastupitelkou, na Praze 10, což na počet obyvatel má okolo 110 tisíc obyvatel, tedy zhruba šestá největší obec v České republice. A příklad, který je opravdu poměrně běžný, že starší člověk s psychiatrickou diagnózou přijde o svého pečujícího. Může to být z nedávné doby, kazuistika - paní kolem šedesáti let, zemřela jí maminka přes osmdesát, psychiatrická diagnóza jí znemožňovala jednat s úřady. Neuměla si vyřídit žádné dávky. Hrozilo, že přijde o byt, kde strávila celý život. A jenom díky tomu, že obecní sociální pracovnice na ni měla dostatek času, mohla ta paní navázat nějaký rozumný vztah důvěry. Podařilo se vše potřebné s úřady vyřídit a ve finále je to pro celou společnost levnější. Ta paní s nemocí, která potřebovala pomoc - to je přesně příklad těch nejpotřebnějších, o kterých se tady dnes mluví, neskončila v nějakém pobytovém zařízení, prostě situace vyšla pro všechny nejlépe, jak mohla. Včetně jí.

Teď se dostávám zase k číslům, ale ten jeden sociální pracovník u nás takhle u takových složitějších případů musí ročně zvládnout 170 lidí, komplexně je provést k řešení jejich životní situace a pak ještě 236 jednorázových konzultací. To všechno řeší 14 celých úvazků. Pokud bychom chtěli zajistit, aby mohli řešit pouze 140 lidí ročně, 140 takto komplikovaných případů, tak by museli mít 17 úvazků. A já jenom zmíním, podle metodiky, oficiální metodiky Ministerstva práce, se doporučuje 120 takových případů na jednoho pracovníka ročně, což je 20 úvazků. Jinými slovy, čtvrtina lidí stejně v té sféře chybí. Taková situace je všude. A zmiňuji se o tom takhle dopodrobna proto, abyste pochopili, že to není tak, že by se tahle sféra topila v penězích. Ne. Ti lidé tam jsou dlouhodobě přetížení, ta sféra stejně je dlouhodobě podfinancována, a přitom v podstatě letos jde pouze o těch 200 milionů na sociální práci na obcích. Takže já žádám paní ministryni Maláčovou, pokud by mohla kromě toho vyjádření, zda sto osmička bude řešit kvalitu, standardy sociálních služeb, i zodpovědět, zda hodlá jaksi systémově ukotvit právě financování sociální práce na obcích, aby to bylo pro obce zvládnutelné.

Druhý příklad. Služby s nadregionální působností. Já vím, že tady zmiňovala moje předřečnice paní Aulická, že jako první hrozí, že se budou škrtat terénní služby. Chci zdůraznit, jestli si umíte představit, vážení kolegové, vážené kolegyně, co to znamená. Znamená to, že situace, do které se může dostat každý z nás, že jeho blízký se dostane do závislosti na alkoholu, se totiž týká potenciálně mnoha set tisíc lidí v téhle republice. To říká oficiální zpráva naší vlády. Takže tihle lidé zůstanou bez pomoci. Síť adiktologických poraden je u nás kvalitní a široká, ale je v neustálém ohrožení. A přitom je nesmírně důležitá proto, aby se lidi mohli vrátit zpět do společnosti, aby třeba se předešlo zbytečnému nakažení opravdu nevratnými chorobami. Pro společnost to ve finále vyjde zkrátka levněji. A to je ještě jedna věc, kterou zmíním. Nezazněla tady částka, kterou spočítala Agentura pro sociální začleňování. Zeptala bych se paní ministryně Schillerové. Paní ministryně, víte, kolik stojí naši společnost na různých ušlých ziscích a nákladech člověk, který zkrátka je mimo systém? Který je na dávkách, nedokončil třeba základní nebo střední školu a nepracuje oficiálně? Víte, jaká je ta částka spočítaná nedávno za celý život? Je to spočítáno Agenturou pro sociální začleňování je to třináct milionů korun. Třináct milionů korun v nákladech, když se nám nedaří vracet lidi zpátky do systému. Třináct milionů. Na druhou stranu intenzivní sociální práce, která vrátí a stabilizuje rodiny. A to je, prosím vás, druhé číslo. Já už se pak dostanu k návrhu řešení, ale chtěla jsem, abyste si všichni uvědomili, jak palčivé to téma je.

Druhé číslo je, kolik stojí právě jakási stabilizace rodiny jednoho dvou rodičů a dětí, když dostanou šanci bydlení, ale i té povinné návazné sociální práce. Většinou tam potom po zhruba roce dochází k nalezení práce a lidi se začnou začleňovat. Jejich děti dodělají školu. Tohle stojí - teď řeknu - pouhých padesát pět tisíc na celý rok, protože takovou opravdu intenzivní sociální práci s rodinou lze dělat pouze deset rodin na jednoho pracovníka. Jsou to zkušenosti z celé republiky. Agregovala jsem data z Ostravy, nejenom z Brna, z řady jiných měst, kde provazují sociální práci se službami, s bydlením. Takže, prosím vás, máme tady buď ušlé peníze ve výši třináct milionů, anebo preventivní, včasný zásah ve výši padesát pět tisíc na rok a poté postupný návrat do systému. To se přece vyplatí.

A nyní k tomu, co tedy s tím, jak na to, aby obce už nemusely spolu s kraji každý rok řešit ten neskutečně bolestivý stav nejistoty. K tomu návrhu řešení je samozřejmě potřeba analýza. Na tu já sama ani s týmem expertů v Pirátech nemám dostatečné zázemí, to má Ministerstvo práce a sociálních věcí. Proto vám poté přednesu i návrh usnesení. Ovšem ráda bych to nejprve vysvětlila.

Jde o to, že samozřejmě je plně na obcích a krajích, jak využijí příjmy, které mají z centrálního rozpočtu formou rozpočtového určení daní. Ovšem je velice pro ně obtížné právě plánovat v tom systému, kdy mají peníze z RUDu a potom ty nejisté dotace. A já jsem po mnoha konzultacích s mnoha experty dospěla k tomu, že by stálo za prověření - a to bude ta žádost na Ministerstvo práce, zda by si obce a kraje neměly díky pevnému podílu spolufinancování pro začátek té sociální práce říct, že když mají potíž a chtějí dlouhodobě pracovat právě třeba v nějaké problematické lokalitě, tak aby měly jistotu, že když dají nějakou část peněz, tak ten zbytek opravdu dofinancuje ministerstvo. Navrhla bych to k prověření u té sociální práce, kde skutečně jde o něco, co by mohlo umožnit obcím vrhnout se trošku do té preventivní činnosti, a zároveň by ten poměr dofinancování byl prevencí toho, aby si obce říkaly o víc, než by potřebovaly. Mohlo by to být samoregulační. A technicky by to šlo zařídit přes to, jak by fungovaly výzvy na ty účelové dotace vyhlašované ministerstvem. Myslím, že by stálo za to i prověřit, jak by takový systém fungoval právě pro sociální služby. Ale jsem si dobře vědoma toho, že tam záleží na spoustě faktorů typu velikost obcí, to, zda má třeba ve své působnosti nějaká velká pobytová zařízení. To by samozřejmě bylo oříškem na to, jak ten pevný podíl kofinancování stanovit. Ale jde mi o to prověřit, zda z toho současného systému, který neposkytuje nikomu jistotu a jenom skutečně požírá lidské kapacity nás všech, by toto nebyla cesta ven k možnosti plánovat, k možnosti rozvíjet ty sítě služeb, k možnosti, aby obce skutečně mohly pak skládat účty ze své politiky. Jenže je k tomu potřeba domluvu i samozřejmě s Ministerstvem financí a Ministerstvem vnitra. Je mi jasné, že není úplně snadné takovou věc domluvit. Ovšem ten dnešní vágní způsob mixování těch prostředků pro obce a kraje na sociální služby a sociální práci zkrátka nefunguje. Tak to pojďme změnit.

Shrnu, že samozřejmě tím prvním východiskem musí být zjistit, jaká je dnes ta skutečná, opravdová míra spolufinancování ze strany krajů a obcí, a to právě v tom rozpadu na sociální služby, sociální práci a sociálněprávní ochranu dětí. A po takovém zjištění může následovat nějaké dohadování případného závazného procenta, jak už jsem zmínila klidně odstupňovaného podle velikosti územního celku nebo podle počtu klientů třeba právě těch pobytových zařízení apod. Ale není možné jaksi nezvážit systém, který by skutečně mohl zajistit předvídatelnost. A to je to, co dneska palčivě chybí.

A samozřejmě plně podporujeme to, že letos je třeba řešit situaci akutně a hned. Samozřejmě že pro tento rok a patrně ani rok příští nebude možné ještě něco takto stabilnějšího zavézt. Ale pro budoucnost opravdu si nelze hrát na to, že máme kupř. - a to už bude poslední věc, kterou řeknu - nějaký systém vyrovnávacích plateb. Vážené kolegyně, vážení kolegové, nemáme. V systému vyrovnávacích plateb, který by fungoval, by přece muselo být stanoveno, kdo a v jakém poměru komu vyrovnává prokazatelnou ztrátu, a když jsou přeplatky, komu se jako prvnímu takový přeplatek vrací. A stejně tak je samozřejmě znovu třeba zdůraznit, že ten systém pevného podílu financování by musel záviset na nějaké pevněji stanovené kvalitě těch poskytovaných služeb, ať už by se jednalo o jaksi závažnější standardy i u té sociální práce nebo pak u těch sociálních služeb.

Já si teď dovolím přečíst návrh usnesení, který shrnuje tyto myšlenky a současně jde opravdu pouze o žádost o prověření, o žádost o analýzu. Ale první bod je výzva. Návrh usnesení tedy zní:

1. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR vyzývá vládu, aby v termínu do 15. června 2019 předložila Poslanecké sněmovně návrh k dofinancování sociální práce na obcích a krajích ve výši 200 mil. korun.

2. Poslanecká sněmovna vyzývá ministryni práce a sociálních věcí, aby do 30. srpna 2019 předložila Poslanecké sněmovně analýzu míry spolufinancování krajů a obcí v oblasti a) sociálních služeb, b) sociální práce, c) sociálněprávní ochrany dětí, a to známou z těch nejaktuálnějších dostupných dat. V závorce - jsem si vědoma toho, že to patrně budou data z roku 2017.

3. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR vyzývá ministryni práce a sociálních věcí, aby v souladu s usnesením jednomyslně přijatým na výboru pro sociální politiku 2. května 2019 pod č. 110, předložila do 16. září 2019 Poslanecké sněmovně v rámci analýzy možností stabilního či víceletého financování sociálních služeb také - a to je ta nová část - analýzu možného zavedení pevného podílu obcí, krajů a státu na financování sociálních služeb, sociální práce a sociálněprávní ochrany dětí, včetně zohlednění velikosti obce a rozdílného podílu vysoce kapacitních pobytových zařízení, jakož i vyloučených lokalit. A v návaznosti na tuto analýzu by měla vláda předložit i návrh zavedení takového systému vyrovnávacích plateb, který by stanovoval, kdo a v jakém poměru vyrovnává prokazatelnou ztrátu a komu se jako prvnímu vrací případný přeplatek.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, vím, že to patrně bylo techničtější, než jaksi je tady zvykem, ale přijde mi opravdu nemožné dál pokračovat v tom obecném nářku a hořekování. A chci jenom připomenout ta dvě čísla. 13 mil. korun jsou náklady na neřešení u každého jednoho člověka. Máme zhruba 1 100 dětí, které opouštějí základní školy, aniž by je dokončily, ročně. To je naprosto šílené číslo. Na druhou stranu 55 tis. korun stojí ta preventivní sociální práce s celou rodinou na jeden rok. To nemůžeme z téhle rovnice vyvodit, že sociální práce se skutečně vyplatí?

Děkuji.