Postoje k jednotlivým národům i státům jsou samozřejmě z velké části diktovány především historickými zkušenostmi. Nejvíce problémů s těmito postoji mají především příslušníci tak zvaných malých národů, zvláště ve střední Evropě. A důsledky této rozkolísanosti způsobené především tím, že máme špatné zkušenosti téměř s každým sousedem se odrážejí třeba i v takových zdánlivě vzdálených činnostech, jako je učení se cizím jazykům.

Poté, co byla naše země okupována, byla zavedena povinná výuka německého jazyka. Všichni se tedy museli tento jazyk učit a po šesti letech jej neuměl téměř nikdo. Mimochodem „zásluhou“ západních mocností, které nás doslova hodily přes palubu. Ve druhé polovině minulého století jsme se dostali do područí komunistické Moskvy. Opět „zásluhou“ západních mocností, které nás obětovaly, i když jejich představitelé třeba ani nevěděli, kde se Československo vůbec nachází. Byla zavedena povinná výuka ruštiny, po čtyřiceti letech se jí skoro nikdo nedomluví.

Tento vztah k jazyku je dán vztahem k jeho nositeli a ten byl vždy negativní, čemuž se nelze divit vzhledem k počtu obětí, které jsme za tyto okupace zaplatili.

K tomu přispívala i školská výchova na všech stupních, kdy byla mladá generace soustavně indoktrinována v zájmu vládnoucí ideologie, jakkoliv zrůdné.

Život jde ale dál, přicházejí další generace, které nemají trpké zkušenosti, takže k výuce i dříve nenáviděných jazyků mohou přistupovat s daleko lepšími výsledky.

Vyvíjí se a mění se celý svět. Evidentně poklesla i úroveň českého školství směrem k povrchnosti, takže toto bude asi jediný resort, ve kterém Západ nejen doženeme, ale i předeženeme. Na což nemáme v takových ukazatelích, jako je třeba životní úroveň naději ani v příštích sto letech. Naopak je však alarmující, jak málo se mění postoj pedagogického sboru a celého školského systému k principu indoktrinace, jako leitmotivu českého školství. Naprosto stejně, jako byla mladá generace indoktrinována za nacismu v jeho prospěch, za komunismu stejným způsobem, je i dnes doslova mrzačeno myšlení mladých.

Nic nenamítám proti tématu zabývajícímu se rolí médií v ruské dezinformační kampani. Pokud je dostatek zajímavých materiálů, jistě si najde dostatek posluchačů.

Proč však stejný prostor na akademické půdě dán třeba tématu „Skupina George Sorose a její manipulace s veřejným míněním včetně korupce papeže a představitelů nejvlivnějších světových států“?

Proč není stejný prostor na akademické půdě věnován třeba tématu „Protinárodní politika Evropské komise a její negativní důsledky pro budoucnost národů Evropy“?

A takových, zároveň velmi zajímavých témat by se jistě našlo mnoho!

Naprosto jednostranné zaměření školského systému je patrné z názvu pořádané akce a z naprosto striktního odmítání jakýchkoliv témat, která jsou jedině pro svoji pravdivost nepřijatelná pro pedagogický sbor především vysokých škol, který má tendenci sám sebe označovat za elitu národa.

I když mrzačení myšlení začíná od neútlejšího věku, přeci jenom na středních, a zvláště vysokých školách se stává otřesnou obžalobou nejen současného vzdělávacího systému, ale především konkrétních jedinců, kteří tvoří pedagogický sbor.

Jelikož jsme se v názvu zmínili i o jednom z přednášejících na indoktrinační akci, je třeba tuto zmínku odůvodnit.

Úpadek společnosti se pozná vždy podle toho, jak její členové přijímají a praktikují úchylky. Klasický příklad pádu Říma není přeci nutné pro akademickou obec, jistě znalou i latiny, připomínat. Dokud Římané sami snášeli strázně bojů, dokud sami drželi v ruce zbraň, byli pány celého tehdy známého světa. Jakmile začali pohodlnět a ze zahálky stále více propadat úchylkám a správu říše i její obranu svěřovat do rukou barbarů, přišel neodvratný zánik. Kdyby jediným důsledkem tohoto pádu byl zánik nadvlády Římanů, byla by to jenom jedna z mnoha epizod v dějinách lidstva. V tomto případě však pád říše, zaviněný zkažeností samotných Římanů znamenal pád celé Evropy, která se ponořila na tisíc let do doby temna, během které bylo zapomenuto takřka vše, k čemu Řím dospěl za staletí svého vývoje. Pád tak temný, že zdecimoval celou Evropu.

Především z této historické zkušenosti bychom měli čerpat názor na homosexualitu, pornoprodukci a podobné zvrácenosti a choroby.

Sexuální orientace je soukromou věcí každého člověka. Soukromou věcí však přestává být v okamžiku, kdy začne svoji úchylku propagovat, obtěžovat s ní ostatní, svádět je ke stejnému chování, vynucovat si privilegia. Soukromou věcí jednotlivce přestane být jakákoliv úchylka, jakmile je prostřednictvím médií prezentována jako věc, která je nezávadná, případně dokonce prospěšná a jakmile jsou zvláště mladí lidé k jejímu praktikování sváděni. Ještě horší je, když k tomuto svádění jsou využívání populární osobnosti především z řad umělců. A naprosto katastrofální situace nastává, když se do role propagátora úchylek stylizuje škola a její pedagogický sbor. Přitom se dá logicky předpokládat, že mezi akademiky úchylky nejsou tak časté, jako třeba u tak zvaných umělců. Je tedy otázkou, když sami úchylní nejsou, proč se k jejich propagaci tak ochotně propůjčují.

Vyšleme svoje zástupce na akci pořádanou Masarykovou univerzitou a jsme zvědavi na to, zda ji může navštívit každý občan, nebo zda je vyhrazena jenom pro výchovné působení homosexuálních pornoherců na mladou generaci, v tomto konkrétním případě na univerzitní studenty.

Převzato z profilu.