Pane ministře, milé kolegyně, milí kolegové,

já nebudu opakovat to, co tady říkal můj ctěný kolega, stínový ministr práce a sociálních věcí, Aleš Juchelka. Všechno podepisuji, co tady řekl. Přestože jsem byla omluvena z pracovních důvodů, tak jsem část vašeho vystoupení, pane ministře, slyšela. Musím vám říct, že jsem si hned přepsala svůj projev. Měla jsem něco připravené a tolik jste toho řekl, že nezlobte se, musím - nebo se zlobte, to mi je jedno - musím na to reagovat, i s ohledem na to, že jsem seděla čtyři roky ve vládě Andreje Babiše.

Notabene, já za tu dobu - neslyšela jsem vaše vystoupení úplně celé, protože jsem se sem přesouvala - ale jenom za tu dobu, co jsem slyšela, jste Andrej Babiš vyslovil sedmkrát, dělala jsem si čárky, sedmkrát. Dokonce z toho asi třikrát nebo čtyřikrát jste řekl premiér. No, víte proč? Protože to byl skutečně premiér. (Potlesk z řad poslanců hnutí ANO.) To byl premiér, o kterém jsme všichni věděli a věděli jsme, co řeší. Proto on i psal ty dopisy Janě Maláčové.

Já vím, já jsem je četla, ty dopisy. My jsme se o nich bavili mnohdy i na vládě. Protože mu nebylo jedno, že tam prostě roky x let - samozřejmě to nebylo jenom za Jany Maláčové, ať jsem spravedlivá - se neřešil problém vendor locku, závislost na dodavatelských firmách. Že nechtěl už prostě to, že na vládu se snažila zařadit, že se prodlouží obce, což nebylo podle specialistů v pořádku. Ano, nelíbilo se mu, že jsou určité problémy na úřadech práce a řešilo se to. To nebylo jenom o napsání dopisu.

Tam to bylo samozřejmě i o tom, že se to řešilo. Protože i my jsme z těch čtyřech let - a já jsem byla v obou vládách Andreje Babiše - více než dva roky strávili v těžké covidové krizi, kdy úřady práce a Česká správa sociálního zabezpečení byly zavaleny prací. Ano, byla, antivirus a další prostě programy, které se tam procesovaly. Ale věděli jsme to a Andrej Babiš, když dostal podněty - a vy je dostáváte, když je dostávám já jako opoziční politička, tak vy je dostáváte taky.

Já jsem mluvila i s celou řadou úředníků z Úřadu práce. Nebudu je jmenovat, abych je nevystavila nějakému riziku. Bylo to na těch mítincích, které jsme jezdili celé léto a podzim - možná bych to doporučovala - kdy tam za námi chodili a vyprávěli nám příběhy a píší je. A jemu to jedno nebylo. On když se to dozvěděl od odborářů nebo od těch lidí nebo někde prostě při diskusi s občany, tak šel a řešil to a chtěl informace a třeba napsal i ten dopis.

Ale prostě ta agenda se zvládla a na úřadech práce jsme to zohledňovali i mimořádnými odměnami, které jsme řešili a hlasovali často i v rámci úřadu, tedy v rámci porady na vládě nebo jednání vlády. Protože se ty peníze musely vzít odjinud, než z kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí, kde prostě na tu položku nebylo. Věděli jsme, že ty lidi musíme ocenit, protože oni to tam dělali srdcem.

To je to největší naše bohatství a patří jim dík, jak to řekl Aleš Juchelka, že to dělají srdcem. Ale víte, v čem je problém? Ono místo toho, pane ministře, že tady vyčítáte, co všechno bylo špatně a co všechno udělali vaši poslanci, když byli v opozici a co tamto a co onen. To ty lidi nezajímá, pane ministře, nezajímá. Vy řekněte, co uděláte teď, co uděláte s tím, že jste navalil agendu na úřady práce, že tam valíte další a další. Ti lidé to prostě už nezvládají. Že prostě řídíte rozpočet tak, že lidé čekají přes měsíc na dávky.