Je mi přes osmdesát pět let a přiznávám, že během té poměrně dlouhé doby jsem měl málo příležitostí, ačkoli jsem byl svým otcem vychován k vlastenectví, být hrdý na svou zemi.

Bylo to dáno hlavně tím, že komunistická diktatura zcela změnila obraz této země.

Bylo ale několik výjimek. Když jsem v roce 1958 přijel do Bruselu na Světovou výstavu, jedna rakouská přítelkyně mě upozornila, že se musím jít podívat na československou expozici, že je to zdaleka to nejzajímavější, co je tam k vidění. A byla opravdu báječná, nevěřil jsem svým očím. Ujala se mě tam hosteska, která mě tam provedla, jako německy mluvícího turistu, který měl očividně velký zájem o československý pavilon. Byl jsem nadšený a měl jsem velkou radost, ovšem rychle jsem byl vrácen do reality. Jakmile jsem jí po dvaceti minutách oslovil rodným jazykem, zmizela jako pára nad hrncem.

Druhým takovým momentem bylo, jak se nikoliv naši představitelé, ale zajisté náš lid choval v srpnu 1968. To mě také naplňovalo hrdostí.

Pak sametová revoluce a nezapomenutelný projev Václava Havla v americkém Kongresu. Ten byl opravdu stěžejní.

A přiznávám, že mě taky nadchla atmosféra během olympiády v Naganu v roce 1998.

Dnes jsem si přečetl celý projev prezidenta Petra Pavla v OSN. A musím říct, že opět cítím velkou hrdost na svého prezidenta. V krátkém čase, který je vymezen jednotlivým projevům na půdě Spojených národů řekl vše podstatné. Nebyl to rétoricky velký výkon, ale byl to statečný projev k největším problémům dnešního světa. K Ukrajině řekl vše nutné, a i k ostatním světovým problémům se vyjádřil naprosto jasně. Ani při svých dalších setkáních v Americe se nevyhýbal ožehavým tématům zděděným z minulosti.

Musím říci, že už jsem nečekal, že ještě zažiji prezidenta, který by tak důstojně reprezentoval mojí zemi.

Zaplať Pán Bůh.