Pan senátor Ivo Valenta zkritizoval vysoké zdanění práce v naší zemi, zejména u bezdětných osob. A při srovnání se sousedními zeměmi oprávněně kritizuje podprůměrné příjmy českých občanů a z toho vyplývající nízkou kupní sílu našich obyvatel.

Je třeba připomenout, že daňovou politiku si tvoří čeští politici sami a ta je dána mixem daní, zejména přímých a nepřímých daní. Proto se mezinárodní instituce více zaměřují na složenou daňovou kvótu, která v případě České republiky není nijak závratná.

Pokud se vrátíme ke zdanění práce, které je z pohledu OECD sedmá nejvyšší ( z 36 sledovaných zemí), pak je třeba toto zdanění rozklíčovat. Základní daň z příjmu fyzických osob je 15% (po slevě na poplatníka a po odvodech na sociální a zdravotní pojištění).

Tato daň není vysoká, spíše patří k těm nižším. To, co je kritizováno jsou vysoké odvody na sociální a zdravotní pojištění (zaměstnanec 6,5 % na sociální a 4,5 % na zdravotní pojištění). Zároveň odvody hradí zaměstnavatel (25% na sociální a 9% na zdravotní pojištění).

Snížení zdanění práce je jistě cestou, jak zvýšit příjmy zaměstnanců. Nicméně je třeba si uvědomit, že sociální a zdravotní pojištění je důležité pro zachování kvality a dostupnosti zdravotní a sociální péče. A povinné pojištění je předpokladem úspěšného boje s chudobou, sociálním vyloučením či s nezaměstnaností. Takže jakékoliv snížení odvodů by muselo být finančně kompenzováno. O tom však česká pravice i sám senátor raději záměrně mlčí.

Z mého pohledu je cestou zvýšení mezd zrušení super hrubé mzdy (snížení zdanění o 1,1%), zavedení progresivního zdanění pro bohaté (tak, jak je tomu v jiných zemích EU) a zvýšení mezd na úkor snížení ziskovosti českých firem (ta je o 10% nad úrovní ziskovosti firem v sousedním Rakousku a Německu). To je ovšem výsada úspěšnosti kolektivního vyjednávání jednotlivých odborových organizací se zaměstnavateli.

Převzato z profilu.