Máme v České republice moc akutnich lůžek a moc nemocnic, naše zdravotnictví je třeba přizpůsobit demografické situaci a udělat z nich lůžka následné péče. Pacienti přetěžují zdravotnický systém, tak je zapotřebí motivovat je větší finanční spoluúčastí, aby tolik lékařské péče nevyžadovali. To je zhruba to, co slyšíme od všech těch báječných mužů s motýlky pod krkem, kteří se sebevědomým úsměvem hovoří o budoucnosti našeho zdravotnictví. A za bernou minci mají, že pacienti za péčí dojedou, kam bude třeba, a rádi si za kvalitu zaplatí (připojištění je na cestě). Pokud tedy na to budou mít. Slovo dostupnost už není v módě.

A pak je zde pohled periferie, tedy území mimo Prahu a Brno. Máme skutečně mnoho akutních lůžek? Ano, v Praze a Brně jistě. Máme mnoho lékařů? Jistě, hlavně na různých privátních klinikách, kde se vyzobávají zajímavé třešinky z lékařské péče, které odčerpávají peníze ze zdravotního pojištění i jako čistě komerční pracoviště. Příkladem budiž zubaři, jistě tolik potřebné kliniky estetické chirurgie, každý asi najde ve svém okolí příklady. Medicína jako podnikání. O systému zdravotní péče v pravém slova smyslu se opravdu nedá mluvit.

Máme mnoho nemocnic s urgentními příjmy? A pokud ano, tak jak to, že jsou tedy přetěžovány? Neměly by v této logice zet prázdnotou? Chodí na ně ale moc lidí, tak aby nechodili, řešením je nastavení odrazujících regulačních poplatků, aby lidé raději zůstali doma a navštívili nejprve ráno svého praktika. Ale ouha. Praktici nejsou. Ani pro dospělé ani pro děti. Zubaři nejsou. Tedy ti na pojišťovnu. Takže? Smůla.

A propos praktici. Dělají spoustu toho, co by dělat nemuseli, a pak naopak nedělají spoustu toho, co by dělat měli. Návštěvní služba? Zmizela. Takže když je zle, volá se záchranka. Na pokyn dispečinku vyjíždí zpravidla posádka bez lékaře, pokud to opravdu nejsou život ohrožujicí situace. Takže pak posádka pacienta indikuje pro jistotu (nikdo nechce být popotahován u soudu) k převozu do nemocnice. Kam se pacient odveze? Na urgentní příjem. Co se tady stane? Pokračuje zpravidla na internu nebo chirurgii. Nebo po vyšetření domů, což je ale ta nejméně pravděpodobná varianta, protože ani na urgentu si nikdo zbytečně nebude koledovat o malér. Výsledek? Přetížené urgenty, přetížené interny, neurologie, chirurgie…

A jestě poznámka k nadužívání péče. Jistě, jsou tací pacienti, kteří svému lekaři tak uplně nevěří a chtějí si věci ověřit kromě internetu ještě u někoho jiného. Důvěrný vztah a respekt k lékaři již také není bohužel žádná samozřejmost. Ale druhá strana mince je ta, že za nadužíváním péče zdaleka nemusí být vždy jen neukázněný pacient, který se ohání svými nekonečnými nároky. Důvody můžou být také různé a fantazii se meze nekladou. Jsou nejrůznější opakovaná vyšetření vždycky nutná? Jistěže ne. Vyřeší to digitalizace? Kéž by. Víc otázek než odpovědí, pokud to nejsou klišé.