Senát jako celek podpořil před 2 měsíci novelu zákona o valorizaci důchodů. V diskusi se však objevovala řada názorů (včetně mého ZDE), že se jedná o dvojnásobné porušení ústavnosti (legislativní stav nouze a retroaktivita). A tak 12 senátorů hlasovalo proti, 12 se zdrželo a několik vytáhlo hlasovací karty. A dokonce i řada těch, kteří hlasovali pro schválení, uvádělo, že o ústavnosti má rozhodnout Ústavní soud.

Prezident republiky následně zákon sice podepsal, ale současně se vyslovil, že má o jeho ústavnosti pochyby, a že v případě, že tak neučiní ANO, podá podnět k Ústavnímu soudu sám.

Podání návrhu na zrušení novely zákona od počátku avizoval opoziční poslanecký klub ANO. Osobně nepovažuji ústavní podání na zrušení zákona ze strany výlučně poslanců ze strany hnutí ANO za příliš vhodné, protože se do něho kromě ústavních aspektů nutně promítá politický boj opozice s koalicí a nález ÚS tak bude nepochybně veřejností takto chápán. V případě zamítnutí podání bude obviňován pozměněný ÚS, že jen slouží vládě 5K, v případě zrušení zákona jako fatální vítězství opozice nad 5K.

Naopak ústavní podání ze strany skupiny senátorů osobně považuji za velmi vhodné, neboť Senát je ústavní pojistkou demokracie. Ať by již byl nález ÚS jakýkoli, byl by chápán i ze strany veřejnosti jako autoratitivní rozseknutí otázky, kde jsou ústavní mantinely.

Podnět k přezkumu ústavnosti se nemůže (neměl by se) dávat na základě politických názorů a přesvědčení, ale výhradně na základě právního názoru, že je věc ústavně sporná či dokonce protiústavní. Dokonce jsem toho názoru, že v případě, že je senátor o neústavnosti přesvědčen a to já v tomto případě jsem (byť se pochopitelně mohu ve svém názoru mýlit), je podání či připojení se k podnětu k přezkumu Ústavnímu soudu naplněním ústavního slibu senátora.