Vážený pane předsedající, já vystoupím ještě v obecné rozpravě, jenom velmi krátce. Já bych chtěl se tady trochu ohradit proti tomu principu: „musíme schvalovat zákon tak, jak je postoupen Poslaneckou sněmovnou, a nemůžeme přijímat pozměňovací návrhy, protože když to neuděláme, tak prostě nám vyprší nějaké lhůty.“

Já chápu, že ta realita je taková, jaká je, na druhou stranu myslím si, že bychom měli být svobodní v našem rozhodování. A neměli bychom být tlačeni do toho rozhodovat nějak proti naší vůli, protože kdybychom to udělali, tak se stane něco – není to naše vina, není to možná ani vina pana ministra, ale ta procedura by se měla dodržovat tak, abychom se nedostávali do těchto situací. Takže některá slova mě v tomto ohledu trochu mrzí, protože ze Senátu dělají jakéhosi kývače na to, co sem přijde. Tak a jenom krátce k tomu zdravotnickému balíčku, já bych chtěl ujistit i pana – vaším prostřednictvím, pane předsedající – pane senátora Canova, že opravdu není, nejde o nějakou změnu, která by nějak měnila jako poměry současné.

Lékaři pracují normálně 24 hodin. Je to pouze už desítky a desítky let. A je to pouze určitá formální změna tak, aby se dalo rozumným způsobem plánovat v provozu tak, jak už se to děje dnes, ale situace takto bude usnadněna, bude více legální a je naprosto v pořádku a se shodou se všemi účastníky, kterých se to týká.