Vážený pane předsedo, vážená paní poslankyně, vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři.

Já se řadím mezi podporovatele navrhované novely zákona soudního řádu správního. A hlasoval jsem pro něj také na ústavně právním výboru. A pokusím se vám tady shrnout argumenty pro ten můj postoj nebo pro ten můj názor. Začal bych ale tím, co tady zaznělo z úst kritiků té novely. Byla to arbitralita vlastně toho návrhu zákona, to znamená, že si prostě řekneme, že kasační stížnosti, o kterých by měli ve věcech, o kterých rozhodovali samosoudci na úrovni krajských soudů, nebudou přijatelné. Proč to jsou zrovna tyto stížnosti, tak tady je opravdu potřeba odkázat na to, že v té dosavadní úpravě už jsou nepřijatelné v případě těch azylových věcí. A tato otázka byla testována Ústavním soudem. A Ústavní soud shledal, že to je v souladu s ústavním pořádkem. Takže tento argument si myslím, že bychom měli brát za Ústavním soudem posouzený a shledaný. Druhý argument je obecně otázka dostupnosti práva. To znamená, je tady otázka, že kasační stížnosti v těch vymezených věcech nebudou přijatelné.

Já si myslím, že tady už zazněla celá řada argumentů, proč by tomu tak nemělo být. Zaprvé o tom, zda ta kasační stížnost bude přijatelná či nepřijatelná, rozhoduje senát u Nejvyššího správního soudu, a pokud jenom jeden soudce z toho senátu bude zastávat názor, že by měla být přijatelná, musí být přijata. První věc.

Druhá věc, to rozhodnutí musí být odůvodněno, je to jinak, než je to teď u těch azylových věcí, tam to odůvodnění být nemusí. A konečně, to tady zaznělo částečně, důležité je si uvědomit, že ta kasační stížnost je nepřijatelná pouze v případě, nebo může být odmítnuta pro nepřijatelnost pouze v případě, jak říká text zákona, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. To znamená, pokud je přesahuje, přijatelná je. Kdybychom se podívali na to, co to znamená, kdy ta kasační stížnost má být přijatelná, je to zejména v situaci, ten Nejvyšší správní soud to vymezil, kdy ta věc zatím vůbec judikaturou Nejvyššího správního soudu nebyla řešena, to znamená, je potřeba o ní rozhodnout poprvé, nebo v případě, že ty správní soudy v té věci rozhodovaly rozdílně. Je potřeba tu judikaturu sjednotit.

A konečně v případě, že právo se nám vyvíjí, tu právní otázku je třeba posoudit jinak. Takže je to otázka sjednocování nebo konzistentní judikatury, o kterou se stará Nejvyšší správní soud. A druhý případ je to, že v případě, že ten krajský soud zásadně pochybil ve svém rozhodnutí, a to jak po stránce procesní, že třeba vůbec neproběhlo projednání věci, nebo v případě, že hmotně právně, to znamená, tu věc špatně posoudil. A to tak, že to rozhodnutí nebo to pochybení mělo dopad na to samotné rozhodnutí v tom závěru.

Já bych určitě znovu zdůraznil to, co už tady zaznělo, je to opravdu velmi důležité, že nepřijatelnost nerovná se, že ta kasační stížnost bude odmítnuta bez dalšího, je to velmi sofistikovaný, důkladný proces. Myslím si, že je potřeba znovu uvést to, že si můžeme říct, jak se tím ti soudci Nejvyššího správního soudu budou zaobírat, byť jsme si tady všichni řekli, že je považujeme za velmi profesně zdatné a špičkové soudce, tak už tady zaznělo, že v případě těch nepřijatelných kasačních stížností, v případě těch azylových věcí, tak jich bylo už vydáno za dobu 15 let rozhodování zhruba 6000, pokud si dobře pamatuji, zhruba 400 ročně, a ani v jednom případě, opakuji, ani v jednom případě Ústavní soud, i když to bylo napadené případně, nerozhodl, že ten Nejvyšší správní soud rozhodl o té nepřijatelnosti špatně. Takže z toho můžeme dovodit, že soudci Nejvyššího správního soudu postupují při posuzování té přijatelnosti kasační stížnosti velmi odpovědně podle mého názoru.