Jako policajt jsem měl problémy s nadřízenými a protivilo se mi, že jim mám naslouchat jenom kvůli jejich frčkám, když někteří z nich byli jinak dost idioti. Ale o to víc, jak umělé autority nesnáším, toužím po autoritách přirozených. Po člověku, kterému naslouchám ne pro jeho funkci, ale proto, že mu věřím. Naslouchám mu také proto, že mi má co říct a že je upřímný a čestný. Pokud takový je, pak jsem připraven odpouštět mu chyby, které má nebo které dělá. Protože nikdo není dokonalý a když má nějakou tu chybu váš vzor, snadněji se naučíte akceptovat (nebo lépe napravovat) chyby své vlastní.

Prezidentem, kterého jsem si mohl takhle vážit, byl Václav Havel. Rozhodně nebyl dokonalým a bezchybným člověkem. Naopak, byl člověkem se spoustou chyb, který se ne vždy rozhodl správně. Ale byl uvěřitelný, byl normální, byl lidský. A jeho motivace k tomu, co dělal, byly dobré a správné.

Za pár týdnů budeme mít prezidenta nového. (Anebo prezidentku.) A snad se dočkám toho, že to zase bude člověk, kterému se dá věřit. Nemusí to být druhý Havel. Může být typově úplně jiný, ale ať je to někdo, na jehož vánoční projev se budu těšit, protože mi řekne něco hezkého. A nebudu se přitom třást, koho zase urazí a kolik jedovatých slin vyplivne. Někdo, kdo v době krize vystoupí a pár slovy mě trochu uklidní, a nebude i v těžkých dobách zalezlý ve své noře, ze které vyleze maximálně pálit trenýrky. Někdo, kdo na výročí důležitých událostí naší historie vystoupí a připomene nám, co je důležité, na co nesmíme zapomenout, a nebude v takových dnech mlčet a probouzet se jenom, aby rozeslal blahopřání k významným výročím Číny nebo Ruska.

Nemám na prezidenta zas tak vysoké nároky, přesto už zůstávají proklatě dlouho nenaplněné. Tak snad to za pár týdnů změníme.