Jednou z výsad demokracie by měla být svobodná soutěž politických stran a hnutí o návrhy, jak řešit určité problémy. Pokud převážná část voličů podpoří určité programové body, měl by ale také následovat krok B: Realizace programu. 

Co hrozí, když realizaci programu někdo zablokuje? Občané mohou dospět k názoru, že vlastně nemá moc smysl chodit k volbám. Je jedno, jestli nějaký důležitý zákon zablokuje 10, 20 nebo 50 poslanců. Jde o princip. Jde o respekt k výsledku svobodných voleb. 

Chceme vládu pevné ruky?

Cílem mého blogu není nějaké filosoficko-politologické pojednání o demokracii, tak si dovolím značné zjednodušení. Z určitého pohledu je nevýhodou (přílišné) demokracie dlouhý (složitý, paralyzující) proces přijímání rozhodnutí. To může snížit akceschopnost.

Kdyby nebyla uprchlická krize vážný problém, člověk by se asi bavil nad tím, že se EU dohaduje o rozdělení 120 tisíc uprchlíků v okamžiku, kdy jich je v Evropě už možná milión. 

Představme si na chvíli diktátory, kteří by uvažovali nad expanzí do jiných zemí a měli by na výběr, zda jít obsadit země, kde vojenské operace podléhají schválení referendem a kde nikoliv. Příklad je to hypotetický, ale cílem je ukázat na jednoduchý princip.

Mizerové (velcí, malí, domácí, zahraniční) zkouší a budou zkoušet, co jim projde. Je na nás ostatních, jestli jim necháme volný prostor nebo budeme hledat způsoby, jak účinně klepnout přes prsty ty, co šíří smrt, utrpení, bídu NEBO „JEN“ brání průchodu spravedlnosti. 

Jsem zastáncem referenda, nikoliv však v pojetí, jak jej představil exprezident Václav Klaus. Jsem zastáncem demokracie, nikoliv však v podobě, která by připravovala půdu pro nástup diktátorů.

Před rokem nám skupina poslanců kolem pana Kalouska a Fialy předvedla, jak umí většině Sněmovny nadiktovat noty služebního zákona. Možná tito pánové mají dnes pravdu v tom, že elektronická evidence tržeb nepřinese očekávané daňové efekty, ALE …

Pokusme se opravit naši demokracii tím, že omezíme prostor pro obstrukce. Jinak nám v lepším případě hrozí, že nám v budoucnosti nějaká skupinka osob omezí prostor pro realizaci vizí, nad nimiž se většina společnosti demokraticky shodne.

Horší scénáře

Řada lidí vnímá největší riziko uprchlické krize v oblasti nikoliv ekonomické, ale bezpečnostní… Když by na nádvoří Hradu proniklo 10 zástupců ZTOHOVEN a dotáhli by tam vozík s tisíci exkrementy, někdo by to možná bral jako legraci. A pan prezident by byl možná ještě razantnější při stínání hlav. Trenky byly přece jen čisté… 

Pokud by ale do naší země s tisíci uprchlíky proniklo 10 teroristů a ti by v nějakém obchodním centru zmasakrovali 100 našich občanů, potom by ani „poprava“ 10-ti vrcholných představitelů armády a policie nebyla dostatečným zadostiučiněním za vzniklou bolest.

Přes výše uvedené se domnívám, že existuje ještě větší riziko. V jedné moudré knize se parafrázovaně píše, že se nemáme až tak moc obávat těch, kteří hrozí zabitím těla, ale větší pozor si máme dávat na ty, kteří mohou zahubit naši duši.

Ve Francii, kde je cca 10 % muslimů, by si tuto radu mohli přeložit následovně: „Voliči, dávejte pozor na to, ať se Vám do Parlamentu nedostane ani 5% těch, co by prosazovali zavedení (byť jen některých ustanovení) práva šaria- pohřbili byste tím část svých hodnot.“ 

V ČR je podle posledního sčítání lidu 3 500 muslimů. I kdyby do naší země každý rok 3500 muslimů přišlo, ani za 50 let by jich tu nebyl takový počet jako např. romských spoluobčanů. I kdyby roční náklady na každého uprchlíka činily 300 tisíc korun a bylo jich tu 10 krát více, než kolik je schválená kvóta, nepředstavovaly by tyto náklady ani 1 % ztrát bankovního sektoru v době vlády premiéra Klause. Francouzský scénář nám tedy zatím nehrozí. 

Na co si tedy dát pozor? Na co se máme připravit?

Dávejme pozor na to, aby demolice demokracie nenastala našim vlastním přičiněním. Učme se jednat rychle, spravedlivě, důsledně. Vezměme vítr z plachet potenciálním populistům, kteří budou slibovat větší akceschopnost, když jim občané svěří více pravomocí. 

Hledejme kandidáty na poslance, kterým nebude trvat schvalování zákona o registru smluv 2 roky. Hledejme lidi, kteří budou mít vizi, jak změnit justici, aby zloděje dostala za mříže nejpozději 2 roky od spáchání trestného činu. Nenabádám ke krutosti, s jakou se se zloději vypořádávají např. v Saudské Arábii, ale ke zrychlení procesů.

Hledejme prezidenta, který nebude 2 roky čekat na to, jestli jeho podřízený dostane bezpečnostní prověrku nebo ne. A popožeňme úřady typu NBÚ, aby jim 2 roky netrvalo posouzení (ne)bezpečnosti JEDNOHO člověka v JEDNOM rozhodovacím stupni. A vyhněme se volbě osob schopných 2 roky blokovat něco, co si většina společnosti přeje. 

S dlouhým čekáním se vytrácí naděje. A když naděje umře, ani duši se nechce žít. Řada policistů, státních zástupců i soudců by mohla vyprávět, jakou „motivaci“ k další práci jim dala amnestie exprezidenta Klause. A to nemluvím o zabití naděje těch, kteří byli poškozeni různými (amnestovanými) hospodářskými trestnými činy. 

Neinvestujme tedy nyní svou naději do toho, že lidé, kteří tuto zemi morálně vytunelovali, přinesou východisko z uprchlické krize a ochrání nás před islámskými teroristy. Nejdříve potřebujeme rozpoznat, kdo jsou „bad guys“ (špatní hoši) v ČR a vypořádat se s nimi. Pak budeme mít šanci poznat i „bad guys“ mezi uprchlíky. 

Vyšlo také na blogu iDnes.cz.