Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, senátorky, senátoři, dámy a pánové. Přeji hezký den a děkuji za udělené slovo. Na začátek zpravodajské zprávy si dovolím citovat pár novinových titulků. Vzděláním dojdeme k inovacím. Mirek Topolánek. Vzdělání je priorita do budoucna. Předseda vlády Sobotka. Valachová představila své priority pro školství a považuje ho za nejdůležitější součást tehdejší vlády. Fiala: Mezi hlavními rozpočtovými prioritami pro rok 23 zůstávají investice do obrany, infrastruktury, dopravy a do vzdělávání. Proč to čtu?

Čtu to proto, abych tady vyjádřil něco, co asi všichni tušíme. Od roku 1990 nebyla jediná vláda, která by nepovažovala vzdělání za svoji prioritu. Byla to skutečně priorita? Já se odvážím říct, že nebyla. Za žádné vlády! Bylo to něco, co bychom si přáli, aby byla priorita, ale skutečnou prioritou se to většinou nestalo.

Samozřejmě že tlak okolností, stav školství na všech úrovních od mateřských škol přes základní, střední až k vysokým a tak dále vedl k tomu, že byla snaha něco v tom vzdělávání změnit. Takovým dobrým pokusem bylo to, že se, řekněme, pedagogická odborná veřejnost, ale i třeba laická veřejnost shodly na tom, že správným krokem vpřed v obsahu a v modernizaci vzdělávání je Strategie 2030+, která opravdu posouvala věci dál. Bohužel, za poslední rok a půl zůstala nějak stát. Snahou posílit i to učitelské povolání byl zákon, který tady představil pan ministr Mikuláš Bek. To byl zákon o pedagogických pracovnících.

Většina z nás pamatuje, že ten zákon přešel před 2 lety k nám do Senátu, my jsme ho projednávali. Ty hlavní principy jsme považovali za správné, ale kvůli několika drobným detailům, které byly spíš, řekněme, stylisticko-lingvistického rázu, jsme ho vrátili do sněmovny s ujištěním, že sněmovna ho projedná a bude platit. Výsledek byl takový, že se už nedostal na pořad jednání do konce volebního období tehdejší sněmovny.

Zákon se k nám vrací, vrací se k nám ve velmi podobné podobě, ale s některými změnami, jak samozřejmě za ty dva roky je asi úplně normální.