Na letošním prvním zasedání pléna Senátu jsme se s kolegy zabývali tématem, které se pomalu stává evergreenem parlamentních i veřejných debat, a sice snahou levice o zrušení institutu tzv. karenční doby, tedy třídenní lhůty, po kterou zaměstnancům v pracovní neschopnosti není vyplácena nemocenská dávka.  Od chvíle, kdy bylo toto opatření zavedeno pravicovými vládami, je trnem v oku sociálně-demokratickým představitelům, kteří již více než rok usilují o zrušení karenční doby právě prostřednictvím senátní legislativní iniciativy. Domnívám se ovšem, že ani s tímto návrhem zákona, ať bude jeho osud jakýkoliv, tato debata neskončí. Nalézt řešení, s nímž by byly bezvýhradně spokojeny všechny zainteresované strany, tedy zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát, je totiž takřka nemožné. A dle mého názoru právě tento návrh představuje jen další přítěž pro zaměstnavatele, kteří již v současnosti nesou největší díl finanční zátěže v rámci systému podpory v pracovní neschopnosti.

Nemoc je stav, který si obvykle nikdo dobrovolně nevybírá, a každý rozumný člověk se jí snaží vyvarovat. Přesto se jí každý čas od času nevyhne. A pro takový případ byl historicky zaveden systém, který by měl zabezpečit, že i v době nemoci bude takový člověk mít určitý základní zdroj příjmů, aby zejména při dlouhodobém stavu pracovní neschopnosti zcela nestrádal. Jsem zcela jednoznačně zastáncem principu společenské solidarity s těmi, kteří se dostanou bez vlastního přičinění do úzkých. Proto respektuji, že tento sociální systém byl konstruován tak, aby se na něm finančně podíleli všichni, pokud možno, rovným dílem – tedy zaměstnavatelé, zaměstnanci i stát. Tak tomu ale není.

Zatímco za příspěvek zaměstnanců lze považovat na jedné straně povinný odvod z měsíční mzdy a právě onu karenční dobu, po kterou nedostávají náhradu mzdy, u zaměstnavatelů je faktickým příspěvkem do systému podpory v době pracovní neschopnosti na jedné straně taktéž podíl na povinném měsíčním pojistném odvodu, ale zároveň také to, že krom oněch prvních tří dnů jsou to oni, kdo vyplácí zaměstnancům v prvních dvou týdnech nemoci nemocenskou, a dále také to, že v důsledku pracovní neschopnosti nemocného tratí na zisku za nevykonanou práci, nebo tuto práci musí zaplatit někomu jinému. O tomto posledním nákladu zaměstnavatelů se však často nehovoří. Příspěvkem státu je pak výplata nemocenské v následujícím období, která je ovšem hrazena ze zmíněných odvodů jak zaměstnanců, tak zaměstnavatelů.

Optikou takto rozložené zátěže je cílem předloženého návrhu zákona jediné – učinit tento systém ještě více nespravedlivým, přenést ještě větší díl nákladů na zaměstnavatele a ulevit ještě více zaměstnancům. A ačkoliv návrh novely ve srovnání s minulými návrhy na zrušení karenční doby pamatuje na určitou kompenzaci zaměstnavatelům v podobě snížení povinných odvodů, nelze tuto kompenzaci v žádném případě považovat za dostatečnou. Zatímco náklady na zrušení karenční doby by totiž na straně zaměstnavatelů měly dle analýzy Ministerstva práce a sociálních věcí z ledna loňského roku být někde mezi 3 – 4 miliardami korun, navrhovaná úspora zaměstnavatelů na nemocenském pojištění, resp. ztráta na straně příjmů státu, by dle předkladatelů zákona a dle výpočtu MPSV měla být pouhých 1,2 miliardy Kč. A i když v těchto výpočtech jsou zahrnuti samozřejmě také zaměstnanci ve veřejném sektoru, nelze považovat za uspokojivé, že by soukromí zaměstnavatelé měli nést byť jakoukoliv část nákladů na zrušení karenční doby, neboť tento krok zcela jednoznačně přinese opětovný nárůst krátkodobého marodění, což bude právě pro zaměstnavatele představovat další vedlejší náklady nebo ztráty a komplikace.

Nespravedlivý přístup k zaměstnavatelům a jejich další znevýhodnění však není tím jediným důvodem, proč se domnívám, že bychom neměli činit krok zpět a rušit karenční dobu. Myslím, že je třeba vrátit se také k tomu, proč byl vlastně tento nástroj v naší zemi, stejně jako v mnoha jiných zemích, zveden. Tím primárním důvodem totiž nebyla snaha ulevit zaměstnavatelům, ale především eliminovat zneužívání podpory v pracovní neschopnosti, zamezit podvodům s neschopenkami a snížit počet krátkodobých a mnohdy právě fingovaných nemocí, který v době zavedení karenční doby dosahoval extrémních počtů. Častým argumentem odpůrců karenční lhůty, který v této souvislosti zaznívá, je, že zneužívání nemocenské přeci není tak častým jevem, že je to jev neprůkazný a neprokázaný. S tím si však dovolím polemizovat, a to jednak z pozice zaměstnavatele, který pozitivní efekt zavedení karenční lhůty pocítil na vlastní kůži, ale také z pozice toho, kdo stejně jako kdokoliv jiný ve svém okolí mnohokrát zaregistroval tvrzení, že vždy lze přeci nalézt lékaře, který rád neschopenku napíše, neboť i pro něj je to přece úkon, který může vykázat. A pokud někdo tvrdí, že podobnou větu nikdy neslyšel, pak nemluví pravdu.

Pro zachování karenční doby jednoznačně hovoří i statistika, podle které byl počet krátkodobých nemocí do délky trvání 3 dnů v roce 2014 ve srovnání s rokem 2008 méně než poloviční. Zatímco tedy v roce 2008, kdy Ústavní soud prvně zrušil karenční dobu svým rozhodnutím, byl počet těchto krátkých dočasných pracovních neschopností cca 115 tisíc, v roce 2014 jich bylo již pouze 57 500. Při tom tento pokles byl skokově zaznamenán také v předchozích letech. Tím rozhodně nechci říct, že by k této změně došlo jen v důsledku toho, že by rozdíl v těchto hodnotách tvořily výhradně případy zneužití nemocenské, nicméně zcela jistě půjde o podstatnou část. Dle mého názoru a dle mé zkušenosti totiž platí, že ve chvíli, kdy se zaměstnanec rozhodne pro přechod do stavu dočasné pracovní neschopnosti například s chřipkou nebo s jinými, i menšími zdravotními komplikacemi, pak léčba, pokud má být účinná, většinou trvá déle než ony tři dny. A jestliže tedy krátkodobé neschopnosti v délce do 3 dnů v době, kdy institut karenční lhůty neexistoval, resp. byl zrušen, dosahovaly takto vysokých hodnot, pak si to nelze vysvětlit jinak, než že se do značné míry jednalo právě o případy zneužití.

Zastánci proplácení prvních 3 dnů nemocenské často zmiňují také negativní dlouhodobý dopad karenční lhůty na zdraví obyvatel a šíření chorob. Pokud ale zároveň tvrdí, že podezření na časté zneužívání nemocenské je neprokazatelné, pak bych chtěl upozornit, že argument negativního vlivu karenční doby na zdraví veřejnosti rovněž není a nemůže být nijak jednoznačně podložen. Jako zaměstnavatel několika set občanů si toto konstatování mohu dovolit, neboť za dobu platnosti institutu karenční doby jsem nezaznamenal významnější zhoršení zdravotního stavu zaměstnanců nebo zvýšenou míru šíření chřipek či nachlazení.

Chtěl bych také zdůraznit, že karenční doba není žádným ojedinělým nástrojem, který by se vymykal z praxe běžné v ostatní evropských i neevropských zemích.

Naopak jedná se o běžný institut v zemích jako je Francie, Rakousko, Velká Británie, Irsko či Švýcarsko, kde tato lhůta je rovněž třídenní, nebo Finsko, kde je dokonce devítidenní. Pokud by tedy měly platit teze o tom, že dopad na obyvatele je pouze negativní, pak by jistě v těchto vyspělých a zavedených státech od této praxe bylo dávno upuštěno.

Ačkoliv tedy návrh zákona na zrušení karenční lhůty v tomto týdnu postoupil v Senátu do druhého čtení, z uvedených důvodů jej nepodporuji a nebudu podporovat ani v dalším kole. Nedovedu se zejména smířit s tím, že to mají být pouze podnikatelé a zaměstnavatelé, kdo by měl nést na svých bedrech tíhu společenské solidarity. Opakovaně upozorňuji na to, že je to právě tato skupina, která má lví podíl na ekonomickém růstu a prosperitě naší země. Jsou to právě tito lidé, bez nichž by zaměstnanci, o které tu dnes jde, neměli práci, ani výdělek. A přitom jim stát jejich úlohu nijak neusnadňuje a naopak je stále častěji svazuje nesmyslnými regulacemi, povinnostmi a vysokými daněmi. Chce-li být stát, dle mého názoru falešně, spravedlivý a je-li tu politická vůle k tomu proplácet opětovně první tři dny nemocenské, nechť tak učiní, ale na státní náklady, či spíše na úkor prostředků vybraných na tyto účely prostřednictvím povinného pojištění, které tak jako tak do velké míry pocházejí rovněž z kapes zaměstnavatelů.

Ivo Valenta
senátor Parlamentu ČR

Poznámka redakce: 75% podíl ve společnosti OUR MEDIA a.s. vlastní společnost SYNOT INVEST LIMITED podnikatele a senátora Iva Valenty