Vysočina je krásná, je to kraj harmonie přírody a člověka, kraj dobrých, stále ještě skromných, pracovitých a slušných lidí. Jsem z Vysočiny a to všechno jsem věděl, ale přesto jsem byl na své cestě a četných setkáních s nimi znovu a znovu překvapen. Ti lidé jsou vděčni, že se za nimi někdo podívá a zajímá se o jejich problémy a starosti. Zvláště, když nepřijede v nablýskaném autě s četným funkcionářským doprovodem. Pak jsou otevření a přátelští a politik se dozví, o čem nemá mnohdy ani tušení a co by se normálně nikdy nedozvěděl.

Hlavní, co je trápí, tedy obyčejné lidi, je strach o práci, nízké mzdy a ty sociálně slabší dost často až živoření. Jeden příklad za všechny. V pondělí tento týden jsme chvíli zastavili v Polné a přijel za mnou na kole muž středních let a vyprávěl, že mu zrovna skončila pracovní půlroční smlouva (sekl pro obec zelené plochy) a na zimu bude na sociálce za 6.000 Kč měsíčně. Když jsem se ho zeptal, proč si nenajde jinou práci, vypadal velmi slušně, tak mně řekl, že ho nikdo nezaměstná, protože má od dětství epilepsii… Mohl bych uvádět další a další příběhy, tento na mne ale zapůsobil a jenom jsem si potvrdil, že tato společnost se k příliš mnoha lidem nechová dobře a je třeba usilovat o změnu. A nebo ještě jeden příklad. Prodavačka Jednoty, žena kolem čtyřicítky. Vyprávěla mně, že je rozvedená, má čtrnáctiletou dceru, má dluh na domku milion korun. Říkám jí, jste ještě mladá, určitě to zvládnete. Odpověděla v tom smyslu, že ač nevěřící, že se modlí, aby neonemocněla a mohla pracovat.

Sečteno a podtrženo, byla to taková měsíční škola života a měl by ji absolvovat každý, kdo chce o této zemi rozhodovat. Ať už přímo jako ministr či premiér a nebo jako poslanec, senátor, hejtman. Určitě nestačí psát před volbami inzeráty se sliby a nebo vyrážet v nablýskaných limuzínách. Život lidí je o něčem jiném a pomoct může jenom ten, kdo mu rozumí.