Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegové, kolegyně, mám dnes aktivní den. Takto, včera po jednání výboru se mě dotazovala naše média v té tiskové místnosti, zda si myslím, že tento zákon bude schválen. Abych nezdržoval, tak jsem říkal, ano. Tím moje vyjádření skončilo.

Stejně tak bych nemusel zdržovat ani zde, ale bylo by nedůstojné tohoto významného zákona, vůbec celého zákona, nebo stále cizelovaného, už 30 let, o zdravotním pojištění, aby se k němu prakticky nejednalo, tak zkusme si to užít aspoň chviličku a podívat se na to, jak zajímavě jsou všechny poslední vlády, od levých i levicových, protože jsou i levé, levicové, i levých, pravicových a všech, jak jsou si hrozně podobné v jedné věci. V tom přístupu k tomu naceňování zdravotní péče. To říkám po 43 letech praxe, když pominu plánovitou éru socialismu, dnes jsme taky slyšeli už o plánovitém řízení těch nároků na finance, tak posledních 30 let, co zbylo ze 100 miliard, je nás 10 milionů pořád, teď je o 400 tisíc Ukrajinců víc, ale dejme tomu, že je nás 10 milionů stále, bylo to 100 mld., 200 mld., 300 mld., teď 450 mld. plus minimálně 20 % z kapes, takže jsme už na 500 mld. A může to jít kamkoli jinam. Tento zákon by se klidně mohl jmenovat zákon o úměrném snížení poměrně značného dramatického navýšení v poslední době. Takhle by to mohlo být, aby to nebudilo drama a strach. Protože taky se včera ptali, jestli bude dostupnost zdravotní péče zajištěna. Hrůza v očích obyvatel, těch strašených už úplně vším, ještě že nebude dostupná zdravotní péče. Když byla za těch 900 na pojištěnce zajištěna v roce 2019, za těch 1900, 1700 nebo 1400 bude zajištěna i nyní. Takhle bych to řekl.

Je tam ta jedna věc, že žádná z těch vlád, ta dosavadní k tomu má příjemně pragmatický přístup, to se mi hodně líbí, tam to teď posadíme, tak to budeme valorizovat a už to nebudeme řešit moc, tak aby tam, co máme, tak dáme. Ten model je asi tento. Představte si, že vám stát dá jako důchodci, já to teď hodně sleduji, jaké mám možnosti, tak vám dá stovku, abyste chodili někam na obědy do restaurace. Přijdete do restaurace, restauratér už ví, že máte na to stovku, řeknete: Já si dám guláš. Kolik bude stát? On řekne: Ten je za stovku. Pak jednou přijde zase někdo a řekne: Ne, ne, důchodci, těch je potřeba si vážit. To je naše nejen voličská, ale i sympatizační vrstva. Tak jim dáme dvě stovky na ten oběd. Přijdete do restaurace, restauratér ví, že máte dvě stovky. Vy říkáte: Kolik ten oběd bude stát? Dal bych si guláš. On řekne: 199 korun nebo 200 korun to skoro vychází. Vy říkáte: Jak to, že jste tak zdražili? On říká: Tak energie a všechno. Je modernější, máme to na elektronických mlýncích. Všechno děláme jinak. Potom někdo přijde a řekne: To je moc. Dáme jim, důchodcům, 170 korun. Stejně mají víc, než měli tu stovku. Tak tam přijdete do té hospody, ten řekne: To je kritické, já se s tím skoro nemůžu vyrovnat. Kolik bude stát ten guláš? Tak 169 korun nebo co, 170. Tak to asi běží. Takže žádná cenotvorba, cena masa, ať už sójového nebo hovězího, cena cibule, co tam ta kuchařka běhá, plyn... Což by až tak nevadilo. Já jsem v tom vyrostl to první období, kdy vždycky byly ty limity. Teď říkám, roste to nahoru. Ale trošku se nám v tom ztrácí potom ten smysl, to znamená zdravotnictví – nezbytné, zbytné a zbytečné. To zbytečné a zbytné se samozřejmě nafukuje, protože v tom nezbytném není čas, starat se o nějaké dohadování na navýšení. Takže to přirozeně bují. To je taková zdravotní inflace, kterou ani Milton Friedman neuměl zanalyzovat. I když krásně popsal ty nadbytečné požadavky a nároky, tak tam to jaksi promyšleno nemá, což jsem se snažil hodně si dohledat. Není to úplně špatně. Ta společnost se s tím vyrovná. Pragmaticky viděno z ministerstva financí, kde je 1000 jiných starostí, tak tam bude něco zastropováno, zafixováno, pak se to vždycky zvalorizuje o příslušnou částku, zbytek, stejně tak, jak půjde život, tak si ti lidé doplatí, tak jako už teď platí všichni a nestačí se divit. Já ani nechodím na gynekologii, stačí mi zubaři...