To jsou ty paradoxy. V úterý se v místě, kde jsme včera seděli, konal seminář k novému trestnému činu znásilnění bez souhlasu. Bylo plno. Včera nás tu bylo pár. A přitom nové komunikační metody mají vliv na naše denní běžné životy nesrovnatelně větší.

Byla zde zmínka o tom, že tzv. digitální tlak pociťují zejména senioři. Podobně když odstraníme finanční nebo mentální bariéry. A že stačí, když tyto osoby zemřou, a problémy zmizí. Není tomu tak. Jsou lidé, kteří podle nových způsobů žít nechtějí. A stát tu není proto, aby je k tomu nutil.

Můj senátní obvod je venkovský, s takovými lidmi se setkávám každý den. A jsou mezi nimi i mladí. Ani já sama, ač různé technologie miluji, je nechci používat vždy a nechci být na ně odkázaná.

Kdysi jsem byla nadšena online nákupem letenek. Dnes je nesnáším a nejradši bych si je kupovala u přepážky, což způsobují i obchodní algoritmy, které mi při dalším pokusu nabídnou dražší letenku. Podobně dnes mnozí nesnášíme automatické roboty. Mnohé věci je třeba řešit osobně. Kdo si myslí, že UI a online život spasí svět, neví nic o psychologii, zejména té vývojové.

Už dnes se stát chová protiprávně. Není povinné mít mobilní telefon či počítač, přesto různé instituce vyžadují užívání různých programů a aplikací (covid pas, datová schránka, bankovní účet...).

Tento trend je nelítostný a EU tlak přitvrzuje. V každém zákoně, v každé EU normě je tlak na tzv. digitalizaci a online platformy. Je náhodné, že většinu jich provozuje právě Komise?

Pojďme se tomu tlaku postavit, pojďme ho zastavit.

Tento příspěvek jsem přednesla na semináři v Senátu, který se zabýval právem nebýt online.