Tak nevím, ale pokud pan režisér Jiří Mádl říká, že komunisté měli být zakázáni, dopouští se kritiky především polistopadové politiky Václava Havla. Heslo “Nejsme jako oni” bylo totiž z jeho dílny, a tvůrcem polistopadové politiky po jeho boku byl v mnohém Marián Čalfa. Marián Čalfa byl za normalizace člen a funkcionář KSČ, a po sametové revoluci byl dokonce československý premiér. Byl to také patrně on, kdo sjednal první volbu Václava Havla prezidentem.

Tato první polistopadová volba prezidenta Československa proběhla totiž překvapivě už 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu na společné schůzi obou původních, tedy komunistických, komor Federálního shromáždění, kterou vedl čerstvě kooptovaný předseda Alexander Dubček, rovněž bývalý člen KSČ a jméno známé z roku 1968, tedy blízké filmu Vlny. Ten si velmi přál být prezidentem, ale nakonec na naléhání ustoupil Václavu Havlovi. Ten byl, tuším jednomyslně, zvolen právě komunisty.

Jistě by tedy stálo za úvahu, kdyby rovněž o roku 1989 a o všech těch zákulisních dohodách režisér Mádl také natočil film. Režisér je jistě skvělý, a kdyby zapátral po všech souvislostech finále roku 1989, patrně by to byl také silný příběh, obdobně jako ve filmu Vlny. Zejména pro mladší generaci. My to prožili.

Proto víme, že proti zákazu komunistů byl zejména Václav Havel, a měl k tomu patrně své důvody. Proto jsem se trochu podivila, že právě Jiří Mádl, režisér filmu Vlny, podrobil tak jasné kritice právě polistopadovou politiku Václava Havla. Ten neměl totiž problém se s komunisty domluvit, a dokonce jednoho z nich jmenovat premiérem. V každém případě byl Marián Čalfa nepochybně velmi schopný muž, o tom žádná.

Nicméně téma zákazu komunistů v roce 2024 je hodně úsměvné, zvláště vedle Petra Pavla, a paradoxně je, patrně nechtěně, poměrně tvrdou kritikou Václava Havla. To jsou tak někdy paradoxy…

PS: Podotýkám, že patřím ke generaci dvacetiletých, co stála na té Letné taky, a kde doma v 80. letech poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Nikdy jsem si však nenechala vzít právo na vlastní názor na dění v naší zemi a na hybatele tímto děním, a zdravě kritický přístup jsem měla vždy ke komukoli “tam nahoře”. Tehdy i dnes. Proto jsem nakonec “splynula” i jako advokátka raději se samosprávou, protože tam mi bylo a je mnohem lépe a srozumitelněji. Do Senátu mne vyhnal až pud sebezáchovy, protože “po mne šli”, a snaha přece jen se pokusit s tím nahoře něco dělat, protože “k zakázání” by se tam toho našlo aktuálně až až… A lidé, i ty obce a města, mají právo mít tam nahoře své spojence… Cítím se jedním z nich.