Včera se mezi kádrováky, úkolované stranit „stabilitě“ KSČM, zařadil i Pavel Lukša. A sice článkem, jenž vyšel na PL pod pozoruhodným názvem „Zemanovi by se Skála zřejmě líbil, má také tendenci zestátňovat“. Krom bubáků, připisujících mi nutkavou posedlost „zestátnit, co se dá“, si dopřává i jiné prolhané poťouchlosti. Tvrdí například, že jsem prý po listopadu 89 z komunistické strany „vystoupil“. Jsem  jejím členem od osmnácti a nepřetržitě – na rozdíl od lidí, jimž Lukša fandí a do strany vstupovali až kolem třicítky.

Plácá i spoustu dalších nesmyslů. Plive i na Mílu Ransdorfa. Očividně ze vzteku, jak celou „švýcarskou kauzu“ uzavřela tamní justice. A parádně tak shodila i všechny šejdíře nad Vltavou, líčící Mílu jako zločince či hlupáka. Fidel Castro - a desítky jiných osobností světové politiky, s nimiž jsem měl tu čest – Lukša jaktěživ nemíjel ani tranzitem. Malovat z toho strašáka na mojí adresu může jen IQ, klesající k bodu mrazu.

Lukšu jsem zblízka jaktěživ neviděl. On mne tím pádem asi také. Je-li kdo politický vrtichvost, přebíhající z partaje do partaje, je to právě on. Pojďme však k jádru verze, jíž by rád tak rád ovlivnil náš víkendový sjezd. Tedy mé „tendenci zestátňovat jako Zeman“.

Pokud snad Lukša neumí ani číst, omlouvám se předem. Pokud však ano, neměl by lhát tak uboze. Mé stanovisko k „zestátňování“ zaznělo znovu ve včerejším rozhovoru na PL. A sice na otázku „Co byste vzkázal voličům, či podnikatelům, kteří se bojí, že komunisté budou znárodňovat, když se dostanou k moci?“ Má odpověď uvádí:

„Aby je strašák znárodňování neranil slepotou vůči ´znárodňování´. Tedy ´socializaci´ privátních mank, která už řádí a bere na hůl i je. Dluhy, z jejichž delikventů jsou teď věřitelé, rozepisující je nám všem i s úroky, jsou mnohonásobně větší než hodnota všeho, co bylo znárodněno po válce. Více než ze dvou třetin to přitom zakotvily už zákony, přijaté před rokem 1948 a podepsané Edvardem Benešem.

´Studenou válku´ ráčil spustit ´demokratický Západ´, a ne my či naši tehdejší spojenci. Československo změnila v ´kovárnu a strojírnu´ bloku, čelícího přesilovce. Při dobové úrovni technologií to znásobilo i potřebu ´modrých límečků´ v dolech, hutích, metalurgii, strojírenství i dalších oborech. Sem vede hlavní pupeční šňůra manévru, který tu pracovní sílu mobilizoval i znárodněním v jiných odvětvích. V původním plánu ´československé cesty k socialismu´ nic takového nebylo.

Achilovkou dnešní ekonomické struktury je pravý opak. Technologický pokrok už není jen  ´jobless´, ale stále víc přímo ´joblos´. Klíčový hlavolam tkví v deficitu práce, a ne pracovních sil. Stát, mířící za horizont kapitalismu příště, by byl sám proti sobě,  pokud by dusil či eliminoval pracovní příležitosti, jež nebude s to nabídnout sám.  

Otázka stojí odlišně, než v minulosti, i z jiného úhlu. Většina klíčových podniků je součástí nadnárodních vertikál. Rozbíjet je na striktně ´národní  se příčí produkční a ekonomické logice. Zrušení embarga, uvaleného na demokracii v ekonomice, si bude muset najít novou cestu i z tohoto hlediska.“  

Tolik autentický citát. Že mu nechce rozumět vrtichvost z povolání, mne až tak netrápí. Totéž mi však už tak snadno nejde na adresu jiného paradoxu. V zásadě stejnou „stabilitu“, jako zmíněný gigant české pravice, totiž razí i redakce Haló Novin. Nemine dne, aby tu nevyšel minimálně jeden článek, oslavující náš dnešní stav – a alarmující před těmi, kdo mají troufalost prosazovat změny k lepšímu. Ta kampaň má monopol. Opačný názor cenzuruje. Nezbylo, než se ohradit písemně. Odpověď nepřichází. A podle všeho už ani  nepřijde.

Mlčet znamená nechat si to líbit. Nevidím pro to jediný důvod. A až v tomto kontextu sahám po tom, co bych jaktěživ neudělal, chovat se aspoň trochu korektněji ti, o nichž je řeč. Můj dopis redakci HaNo, na nějž odpověď nepřišla a zřejmě už nepřijde, zní takto:

„Vážená redakce, 

v předvečer IX. sjezdu KSČM se na stránkách HaNo objevují téměř den co den články, osočující ty, kdo byli řádně nominováni okresními konferencemi strany jako alternativa jejího stávajícího vedení, z honby za osobním prospěchem. Čtenáři si tu kampaň ve známém kontextu vykládají hlavně jako útok na moji osobu. Je to podlá lež. Fakta, rozbíjející ji napadrť, jsou všeobecně známa. Já se jako komunista veřejně angažuji bez sebemenšího nároku na odměnu. A budu v tom pokračovat i v případě, že mne sjezd do žádné funkce nepovolá. A právě za to mne urážejí lidé, které politika díky hlasům komunistů živí dlouhé roky, nezřídka i značně nadstandardně..

Angažuji se nehledě na cenzurní filtry a nezřídka i přímé zákazy, jimiž mne HaNo dostávají za úkol obestavět. Teď jsem však vystaven vysloveným urážkám, k nimž už mlčet nelze. Jde o praxi, hrubě pošlapávající nejen elementární normy vztahů mezi komunisty, ale i seriózní žurnalistiky. Proto Vás žádám o neprodlenou nápravu způsobem, jenž věci uvede na pravou míru před stejným publikem, kterému se o mně sugeruje účelová lež.

S pozdravem  

J. Skála“