Stará garda se scházela pravidelně. Vždy třetí čtvrtek v měsíci. Lubomír Štrougal nechyběl ani s devíti křížky na krku. Pálilo mu to jako zamlada. I po pár deci červeného. To jím jsme si slíbili připít, až mu bude rovných sto. Odešel jen o rok a půl dřív. Měl unikátní kořínek. Náturou iritoval málokoho. Chodil na fotbal, hokej i tenis. Na chalupě mastil karty s traktoristy. Nebyla to PR komedie. O živý kontakt stál s co nejvíc lidmi, co tvoří skutečné hodnoty. Skvělý nos měl na ty, jimiž se obklopil. Nejen na vládě a ministerstvech. Špičkové mozky zdobily jeho poradní sbor. Z externistů na „vedlejší úvazek“. Byla to tvrdá řehole. Úkoly mívaly šibeniční termín. Kdo je zvládal, měl záruku, že ustojí každou závistivou intriku. Uřídit lidi, co v něčem vědí víc, je nevšední dar. Lubomír Štrougal ho měl na rozdávání. 

Nebyl to Jan Zlatoústý, jemuž lidé visí na rtech. Ba ani průlomový stratég. Štrougal byl špičkový manažer. Už jako ministr zemědělství a pak vnitra v 60. letech. A o to víc v čele federální vlády v letech 1970 – 1988. To tehdy jsme se stali středoevropskou energetickou velmocí. Stojí-li výroba kWh proudu pár desítek haléřů i dnes, dokázal to Štrougalův kabinet. Zacházet s tím, co dal dohromady, jako s naší kolektivní investicí i dnešní vláda, žijeme v úplně jiné zemi. Industriálním lídrem jsme byli už v c. a k. monarchii. Takovým suverénem průmyslové extraligy, jako „za Štrougala“, však ještě nikdy dřív ani pak. Rekordní rozměr měla potravinová soběstačnost. I tempo a civilizační přínos bytové výstavby. A řada dalších výkonů, které teď statistika zbaběle zatlouká. Měly ty roky i vady na kráse? Bezpochyby. Mnohé pod tlakem studené války. Jiné pod tíhou schémat, jimž ujel vlak. Lubomír Štrougal mezi jejich kazatele nepatřil.    

Dějiny píše vítěz. Ten dnešní je mrzačí k nepoznání. Čeká ho mamutí bumerang. Má na svědomí „snědený krám“. Skanzen „neudržitelného nerozvoje“ (řečeno s Honzou Skalickým, jedničkou v žebříčku dopravních expertů). Lépe bude už jenom hrstce. Opak zaskočí i většinu středních vrstev. Tím víc poroste hlad po manažerech Štrougalova formátu. Co umí prosadit rozvoj pro velkou většinu - a dát přitom zelenou i podnikavé invenci. Nenechat ušlapat žádného Františka Čubu – a nedopustit ani samoděržaví oligarchů. Včera bylo pozdě. Tím dřív si to musíme vynutit teď.