Dovolte mi, abych svůj projev uvedl citací Jana Palacha: „Zapálil jsem se sám, jako to dělají buddhisté ve Vietnamu, na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem,“ šeptal popálený Jan Palach, když jej 16. ledna 1969 po čtvrté odpolední přijímali na klinice popálenin.

Při těchto slovech musí mrazit každého z nás. Jan Palach obětoval svůj mladý život, aby zatřásl se společností, která se začala smiřovat s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy a dalšími projevy totalitního komunistického systému. Svoboda mu byla cennější než jeho vlastní život. Svým nepředstavitelným osobním utrpením chtěl přispět k probuzení do letargie upadající celé společnosti. To je sice tragický, ale hrdinský projev člověka, který nesmí být zapomenut. Je naší povinností ho připomínat.

Přestože Palachovo sebeobětování nevedlo k bezprostřední změny poměrů v Československu, mělo a má nezměrný význam v naší historii i pro náš dnešek. Jan Palach ukázal tehdejším komunistickým totalitním vládcům, že jsou lidé, kteří se svobody nevzdají za žádnou cenu a nikdy se s totalitním systémem nesmíří. Inspiroval tím mnohé. Nemilosrdně také promluvil do svědomí každého tehdejšího občana Československa.

Jsem také naprosto přesvědčený, že kolektivní paměť o aktu Jana Palacha přispěla k dynamickému vývoji a rychlému konci komunistického režimu v listopadových dnech v roce 1989. I za to mu musíme být dnes vděční. A všechny nás, zejména politickou reprezentaci, vyzývám, abychom i my dnes, kdy máme tendenci se vyhýbat mnohem banálnějším rozhodnutím či výzvám z titulu jakéhokoliv nepohodlí, vzpomenuli alespoň v otázkách svobody a demokracie na hrdinský akt Jana Palacha.

Čest jeho památce!