Na první pohled přímo do očí udeří dosud snad nejlépe vystižená situace v Babišově hnutí. Důvěřujeme vůdci, protože je neomylný. Nikdo z funkcionářů si neodváží kritizovat svého majitele, protože ten by je okamžitě vyhodil, nejdéle však při sestavování kandidátních listin pro parlamentní volby. Ovšem takto neomylní byli jen Stalin, Hitler, Mao Ce-tung a Kim Ir-sen. To jsou z božské podstaty vůdci, o jejichž sebešílenějších nápadech a prohlášeních se nediskutovalo, pokud člověk nechtěl skončit v nějakém koncentračním táboře.

Při zamyšlení nad významem takového prohlášení však vyvstávají další rysy, ze kterých čiší čistá hrůza. Když komunisté popravovali pod vedení sovětských poradců svoje politické oponenty v padesátých letech minulého století, prohlašovali skalní soudruzi, cituji „raději se mýlit se stranou, než mít pravdu proti straně“. A tak nadšeně tleskali, když se mrtvola dr. Milady Horákové houpala na šibenici.

Nacisté měli jednu obrovskou výhodu. Tehdejší radiové přijímače byly vybaveny elektronkami, to byly také velké žárovky. Stačilo tedy vyjmout ze všech přijímačů ty lampy, která umožňovaly příjem vysílání z Londýna, přijímač zaplombovat a byl pokoj. Když se někomu podařilo rádio ukrýt, anebo si potřebnou elektronku sehnat, musel i tak velmi ztlumit zvuk, poslech se tak odehrával s uchem na reproduktoru. Jinak by se jistě našel soused, který by takový poslech nahlásil gestapu. Kvůli tomu zatracenému pokroku techniky to měli komunisté velmi těžké, mohli a budovali sice rušičky vysílání, ale ty nebyly schopné pokrýt dostatečně celé území, a zvláště horliví posluchači Svobodné Evropy anebo Hlasu Ameriky i nějaký ten šum přetrpěli, jenom aby se dozvěděli něco o světě za železnou oponou a dobře utajovaných zločinech vlastních pánů.