V lepším případě argumentací, že musí v Evropě vzniknout konkurence Spojeným státům americkým. V horším případě argumentací, že když jsou Spojené státy americké prosperující zemí, budou automaticky prosperující zemí i Spojené státy evropské.

Nechci se na tomto místě příliš věnovat argumentu, že je třeba Spojeným státům obchodně konkurovat. Kromě jiného i proto, že jsem nikdy nepochopil onu samotnou myšlenku tohoto argumentu. Nerozumím tomu, jak by měl jeden státní/politický útvar obchodně konkurovat jinému. V obchodě si snad o přízeň zákazníků konkurují firmy, nikoliv státy. Cítím v argumentu konkurence států hluboce zakořeněný omyl, že obchod je hra s nulovým součtem, kdy jeden vítězí a druhý prohrává. A my bychom se měli bát, že nad námi Spojené státy americké vyhrají. Jenže v obchodě vždy vyhrávají obě strany a z úspěchu amerických, ale i čínských nebo ruských firem, může mít vždy prospěch i evropský spotřebitel.

Horší je však iluze, že založením Spojených států evropských dosáhneme prosperity, které se těší Američané. Dnes jen vzácně narazíte na člověka, který by vám tvrdil, že je s Evropskou unií vše v pořádku. S valnou většinou lidí se bez problému shodnete na tom, jaké vady EU má. I přes úspěšnou identifikaci problému ale někteří lidé obratem dodají, že je proto třeba EU od základu zreformovat, ale jen reformovat, protože samotná myšlenka EU je správná. Není! A vady EU jsou zákonité. I kdybychom EU rozpustili a na jejím místě postavili novou organizaci, trpěla by stejnými fundamentálními vadami. Jednou z nesporných příčin tohoto uvažování je chybná inspirace Spojenými státy americkými a chybná interpretace jejich úspěchu.

Spojené státy americké dosáhly za svou poměrně krátkou dobu existence famózního úspěchu. Z chudých, prakticky výhradně zemědělských kolonií se během 19. století vyšvihly na pozici světového lídra. Ne však díky politické integraci. Spojené státy v době svého vzniku nebyly silným paternalistickým státem, který by přerozděloval ohromnou část produkce země a disponoval širokými pravomocemi. A nebyly jím ani po celou dobu Zlaté éry končící válkou se Španělskem. V době, kdy se kolonie vzbouřily proti britské nadvládě, vypadal celý kontinent úplně jinak, než dnes. Evropské mocnosti si činily nároky na různá území od Kanady po Mexiko a kolonisté věděli, že pokud nechtějí těmto nárokům podlehnout, potřebují získat suverenitu. A k tomu posloužil politický útvar Spojených států – byl k tomu přímo koncipován. Právě proto byla výkonné moci svěřena jen jedna jediná pravomoc: vyhlašovat válku a uzavírat mír. A jelikož byly Spojené státy politicky izolované vlivem Monroeovy doktríny, byl mandát federální vlády minimální.

Jestli se domníváte, že politická moc ležela na jednotlivých státech federace, ani to nebyla tak úplně pravda. I ty byly ve svým pravomocech velmi omezené. Hlavní politická moc ležela na úrovni obcí, pod mimořádně silnou kontrolou demokratických mechanismů, přímo na očích voličů. To vše ukončil konec 19. století a nákladná válka se Španělskem, která si vyžádala navýšení rozpočtu federace. Ekonomům dobře známý efekt západky vedl k tomu, že federace s každou další válkou rostla a po válce se pro navýšené rozpočty vymyslelo nové využití. Z USA se stal stát evropského střihu.

Dnešní Spojené státy nejsou vhodným vzorem pro Evropu. Na žebříčku nejbohatších zemí i na žebříčku nejsvobodnějších zemí se propadají. Přerozdělování dále bují a ekonomika si od začátku 20. století prošla velmi turbulentními časy. Jejich současná prosperita je dílem konstituce minulé, nikoliv současné. Evropské státy nepotřebují skořápku, aby získaly suverenitu jako USA v 18. století. Tu už mají. V politické rovině potřebuje Evropa nový vzor. Inspirujme se těmi, kdo v minulosti i současnosti prosperovali. Liberalizujme obchod jako Švédsko začátkem 20. století, mějme štíhlý stát jako Lichtenštejnsko současnosti a demokracii v prostoru, kam občan dokáže dohlédnout, jako ve Spojených státech 19. století. Především už se ale vykašlejme na tu samoúčelnou megalomanii a rozpusťme EU.

Radim Smetka
místopředseda Svobodných