Protože když už není možné na takovém místě začít stavět továrnu, na co takovou průmyslovou zónu zřizujeme? Že by se tam občané chodili rekreovat?

Fascinoval mne boj spolku Tiché Žatecko proti výrobě pneumatik v zóně Triangle. Korejský producent NEXEN (samozřejmě jihokorejský, severokorejská pneumatika by mohla být zajímavým výstavním kouskem) nabral postupně vskutku nemalé zpoždění. Protože jak jinak popsat rozdíl mezi slavnostním zahájením stavby v říjnu 2015 a reálným v květnu 2017?

Rozdíl vzniknul mimo jiné právě kvůli aktivitám spolku Tiché Žatecko. Což je vtipné. Podle veřejných zdrojů členové spolku nemají nic společného se Žatcem ani s regionem a bydlí v Opavě. Zato napadali jedno rozhodnutí úřadů za druhým a prodloužili tak efektivně dobu, než mohli Korejci zahájit stavbu. Trvalo to rok a půl. Rok a půl uplynul, než bylo získáno stavební povolení.

Tiché Žatecko zní velmi vznešeně. Nelze ale vyloučit (pochopitelně ani potvrdit), že se za tímto spolkem (chránícím údajně životní prostředí) skrývá něco naprosto jiného. Obyčejný racketeeringu (pěkně česky raketýring, čili neoprávněné vymáhání, požadování). To není v prostoru České republiky nic zase tak moc nového. Na konci devadesátých let a hlavně na začátku našeho století řada „ekologických“ spolků ve skutečnosti neměla s ochranou životního prostředí nic společného, šlo jim jenom a pouze o vytvoření nátlaku a získání nějaké výhody za to, když spolek ukončí svoji soustavnou snahu o zamezení nebo alespoň významné zdržení stavby. A zřejmě opravdu platí, že v řadě případů došlo k nějaké formě mimosoudního vyrovnání. V podstatě investor platil za „mlčení“ a za to, že práce budou moci být zahájeny včas. Samozřejmě to lze také nazvat vydíráním. I když z hlediska trestního práva je to samozřejmě problematické.

Blokování nějakého rozhodnutí z ekologických nebo z „ekologických“ důvodů se těžko odlišuje. Jak poznat někoho, kdo je opravdu přesvědčen o chybné koncepci nebo špatném řešení problému, od lidí, kteří se stejně alespoň na pohled dobrými argumenty „bojují“, ale ne za kvalitu života, ale za svojí kapsu? Těžko. Podívejme se na aktivity kolem dálnice D8 a trasy Českým středohořím. Patnáct let říkali někteří ochránci životního prostředí spolu s geology: „Postavte tunel, bude to lepší pro přírodu i pro bezpečnost“. Nyní se ukazuje, že dost možná měli pravdu. Minimálně dnes platí, že povrchem vedená trasa už přišla na stejné peníze, jaké by stál tunel. A to je ve hvězdách, jestli ji zase nesemele nějaký další sesuv půdy a nebude třeba přidat další stovky milionů na záchranu projektu. Je dobré mít tento případ na paměti jako doklad toho, že oponentům je třeba skutečně naslouchat a jejich argumenty brát vážně. Zvláště, když jde o argumenty skutečně odborné a nikoliv spíše ideologické nebo ještě hůře emotivní.

Ale továrna – i když na pneumatiky – v průmyslové zóně? Tam si tedy opravdu neumím nějak představit situaci, že by se mohl najít nějaký seriozní důvod, proč by to nemělo jít. Není náhodou, že onen spolek Tiché Žatecko vzniknul až v roce 2016, není asi náhodou, že o jeho činnosti jinak nebylo nic známo, že se v regionu před napadením výstavby továrny na pneumatiky nijak neangažoval a asi není ani náhodou, že se vlastně nesnaží nějak propagovat svoji činnost, získat na svoji stranu občany a veřejné mínění. V podstatě vždy jenom podal odvolání tu proti územnímu rozhodnutí, tu proti jinému kroku a zase se stáhnul do své opavské ilegality.

V podstatě je pro ekologické aktivisty velmi smutnou zprávou, že zrovna v době, kdy by mohli mediálně a z hlediska své důvěryhodnosti u české veřejnosti profitovat ze státní blamáže s dálnicí D8, proběhl zároveň případ, který vzbuzuje dojem, že ekologie je zde pouze záminkou a nikoliv smyslem činnosti. Vypadá to, že environmentální racketeering nezmizel, jak už se mohlo zdát. Naopak se vrací ve formě, kde je již ochrana životního prostředí opravdu pouze matnou zástěrkou.

Luboš Smrčka, ekonomický expert SPO