Vzhledem k časovému odstupu nebude od věci učinit pokus o stručné zhodnocení bizarního příběhu.

Spravedlnost nade vše!

Začněme tím nejdůležitějším. Spravedlnosti bylo učiněno zadost, neboť pan Jiří Brady, člověk nepochybně úctyhodný, se stal nejspíše nejvíce vyznamenaným cizincem v historii naší vlasti. Zatímco totiž například sir Nicolas Winton či nejznámější a mimořádně efektivní lovec nacistů Simon Wiesenthal, tedy osobnosti svým významem s panem Bradym zcela srovnatelné, obdrželi jedno ocenění, pan Brady si do Kanady odvezl dle vlastních slov „spoustu vyznamenání.“ Instituce a osobnosti tak napravily historickou křivdu, které se v posledních dvaceti letech vůči panu Bradymu dopustili například bývalí prezidenti Václav Havel či Václav Klaus, kteří ho v souvislosti s udělováním státních vyznamenání opomíjeli. Přitom každý z nich absolvoval na Hradě dvě prezidentská období.  Tato skutečnost se jeví jako stěží pochopitelná především v případě prezidenta Václava Havla, celoživotního šiřitele humanismu a demokracie. Mimochodem, na státní vyznamenání nenavrhla pana Bradyho ani dnešní velká vyznavačka jeho životního odkazu paní Miroslava Němcová. Dáma dštící síru směrem k prezidentovi Zemanovi byla totiž v letech 2010 – 2013 předsedkyní poslanecké PS a silou své nikoli osobnosti, ale funkce mohla usilovat o jeho vyznamenání. Je otázkou, proč takto nikdy, neučinila? A pokud se snad prokáže, že paní Němcová pana Bradyho v minulosti na státní vyznamenání navrhovala, leč její návrh neprošel, pokorně se jí omluvím. Do té doby se ovšem přikláním k názoru, že se paní Němcová ráda svezla spolu s nemalou částí politického spektra na antizemanovské vlně a v letech řízení parlamentu neměla o existenci pana Bradyho ani ponětí. Až přišel synovec a ministr v jedné osobě Daniel Hermann…

Vládní Kocourkov

Vedle toho, že pan Jiří Brady nakonec dostal řadu ocenění, ovšem Hermangate ukázala, jak je to s fungováním současné koaliční vlády. Až do kauzy jsem žil v představě, že vláda jedná zejména v tak komplikované a delikátní otázce, jakou je vztah k druhé nejsilnější ekonomice světa, v kolektivní shodě. A pokud se tedy většina nad něčím usnese, menšina se tomuto rozhodnutí podřídí. Ostatně i pan místopředseda vlády, ministr financí a majitel hnutí ANO 2011 Andrej Babiš kudy chodí, tudy hovoří o své touze sestavit vyrovnaný rozpočet, leč zbytek koalice má jiný názor a v demokracii platí rozhodnutí většiny.

Podle ministra zahraničních věcí za ČSSD Lubomíra Zaorálka, se vláda usnesla na tom, že pokud někdo přijme pana Dalajlámu (takto tituluje čínského duchovního Andrej Babiš), musí se tak stát na neoficiální úrovni a po předchozí konzultaci s Černínským palácem. Zatímco ČSSD hovoří o dohodě, KDÚ-ČSL tvrdí, že nic takového neslíbila a ANO si na nic nevzpomíná. Pan ministr Herman k tomu říká, že si ho před listopadem 1989 nekoupili čeští komunisti a teď si ho nekoupí ani čínští. Lze z toho usuzovat, že pana ministra oslovila čínská strana s konkrétní nabídkou? Nebo nám díky rodinnému svazku s panem Jiří Bradym doposud nevýrazný a přiznejme si to, celkem bezvýznamný ministr nejmenší takřka vždy koaliční strany ve vlastních očích natolik vyrostl?

Tím ovšem vládní komedie neskončila. Kdosi totiž logicky přišel s tím, že ohledně údajné dohody o přijetí pana Dalajlámy pouze na neoficiální úrovni, se kterým se měl podle ministra zahraničí Zaorálka ztotožnit také boss resortu kultury Hermann, existuje úřední záznam. Andreje Babiše, který sice nevěděl, jestli nahrávka existuje, ale byl určitě pro její zveřejnění, podpořili lidovečtí ministři Jurečka a Herman. Nikdo však netušil, zdali se nejednalo o jednání probíhající v utajeném režimu. Nakonec se ukázalo, že probíhalo, takže se nejspíše nikdo nedoví, zdali lže šéf české diplomacie Zaorálek, kterého podpořil stranický druh Mládek, nebo ministr kultury a strýc Jiřího Bradyho Daniel Herman. Navíc mi není jasné, proč si záznam jednání v utajeném režimu neposlechne kdosi disponující patřičnými pravomocemi a pak nám prostřednictvím holé věty nesdělí, který z ministrů je lhář? Vládní Kocourkov nakonec dospěl k bodu, kdy se ministři shodli na tom, že nahrávka není podstatná. A že nebude od věci, když budou jednotliví ministři konzultovat své zahraničně politické aktivity s resortním ministrem, tedy v této chvíli ještě stále s Lubomírem Zaorálkem.

I svědomí má hranice

V rámci kompletace Hermangate, nesmíme zapomenout na svědomí pana ministra, na jehož existenci se pan Herman odvolává. Dost dobře mi není jasné, jak člověk s tak silným svědomím může vůbec sedět ve vládě, jejíž premiér a další tři nejvyšší ústavní činitelé poklonkují Číně. Tedy zemi, která nás peskuje za jeho setkání s panem Dalajlámou. Neměl by muž mravních hodnot ministra Daniela Hermana takovou vládu opustit a angažovat se podstatně více z pozice nezávislého intelektuála například v aktivitách ve prospěch Tibetu? Logicky vzato ano? I svědomí pana Hermana má ovšem nepochybně své hranice, v tomto případě tvoří Rubikon ministerský post.  Ani se tomu moc nedivím. Daniel Herman je totiž tři roky členem strany, která se od roku 1918 vyznačuje 100% koaličním potenciálem a kaučukovou páteří. Takže svědomí je krásná věc, ale ministerský post, vliv a prachy si za ně nekoupíš.

Luboš Smrčka, místopředseda SPO