Klimatické změny probíhají. Na tom se shoduje 99,9 procenta vědeckých kapacit. A člověk nemusí být ani vědecká kapacita – že to „je s tím počasím nějaké čím dál tím více divné“ se shoduje dokonce 100 procent hospodských štamgastů. I když jejich definice zní obvykle o poznání šťavnatěji.

Jistý rozpor nastává ve chvíli, kdy se bavíme o tom, nakolik za změnu může člověk. Tady už vědci nejsou tak jednoznační, i když si řekněme, že většina přičítá vlivu lidské činnosti značnou váhu. Ostatně ani pivaři už v tomto směru nejsou jeden národ. A pokud bychom se měli rozhodnout v otázce, zda za změny klimatu může především člověk, nebo zda se na nich jenom nějak podílí, ale probíhaly by stejně, zda tedy naše existence a hlavně exhalace jsou tím hlavním hybatelem změn, tam už budou vědci i štamgasti velmi rozpolcení.

Přesto činí politické elity (zvané poněkud nešťastně „vůdcové světa“) řadu kroků, které jsou založeny na představě, že klimatické změny lze zastavit či dokonce zvrátit tím, že se budeme chovat jinak. Tyto kroky jsou založeny na nekonečné víře ve vliv lidstva jako živočišného druhu a na poměřování přírody lidstvím. Je jasné, kam takové myšlení nutně musí dospět. Finální podobou logického řetězu nejspíš bude, že nejlepší službu by lidstvo přírodě udělalo, pokud bychom spáchali kolektivní sebevraždu. Planetě by bez nás bylo nesporně lépe.

Jedním z méně nápadných kroků, které byly učiněny, je téměř by se dalo říci boční a hlavně málo známý efekt tak zvané Pařížské klimatické dohody. Bankovním institucím říká, že by se měly stáhnout z financování těžby fosilních paliv a směřovat svoje prostředky do oblastí „ekologicky korektních“. Výsledkem má být „přirozené“ zvyšování cen fosilních paliv a jejich nižší konkurenceschopnost v porovnání s „čistými“ energiemi.

Je to zvláště záludný způsob ovlivňování přirozeného průběhu věcí. Tváří se velmi ekonomicky a ekologicky, ale ve skutečnosti jde o pravý opak. A popravdě není divu, že se míjí účinkem – úvěrové angažmá bank v oblasti těžby naopak roste. Což je logické, když v posledních letech neustále dochází k významnému technologickému pokroku například v těžbě ropy, kterou dokážeme dostat z míst, která byla ještě nedávno zcela nemyslitelná. Ostatně díky tomu nestojí barel 200 dolarů, ale sotva 70 dolarů.

Boj se změnami klimatu se stal moderním náboženstvím. Nicméně jeho největším omylem ve skutečnosti není stanovování cílů ve snižování emisí a tlak na banky, aby neúvěrovaly těžaře. To sice všechno hází ekonomice klacky pod nohy, ale ona si s tím povětšinou vcelku úspěšně poradí. Největším problémem celé této maškarády je, že je pouhou zástěrkou něčeho, co neřešíme skoro vůbec.

Zatímco se „vůdcové světa“ dohadují o desetinách procenta exhalací, stranou zůstává otázka, jak bude náš svět vypadat za dvacet nebo 40 let. Třeba: Co budeme pěstovat v Polabí? Dnes dokážeme modelovat vcelku se slušnou pravděpodobností alespoň některé zásadní parametry budoucích podmínek, ale nijak to reálně nevyužíváme. Místo toho se honíme za chimérou, jak měnit uspořádání naší planety.

Měli bychom se zabývat tím, co jsme schopni nějak ovlivnit. Například se značnou mírou pravděpodobnosti víme, že se podstatně promění srážkové poměry. Srážky budou méně „průběžné“ a daleko více „nárazové“. To znamená řadu důsledků – třeba další tlak na erozi půdy (což je ostatně problém sám o sobě), na řešení udržení vody v krajině a tak dále, a tak dále. Jsou to desítky témat, která jsou skutečně klíčová, pro náš způsob života v budoucnosti, pro naše potomky, pro naši příští prosperitu.

A tato témata zůstávají stranou, protože prohrávají podivný boj s něčím tak nejasným a nejistým, jako je vliv člověka na klima. Měli bychom místo vynakládání energie a peněz na boj proti klimatické změně raději stále usilovněji přemýšlet a konat v oblasti poněkud praktičtější – totiž v boji s důsledky klimatické změny.

Luboš Smrčka, místopředseda SPO Praha