Vyhrocená doba spojená s konfliktem na Ukrajině vyvolala neuvěřitelnou vlnu antirusismu. Mění se názvy výrobků, typickým příkladem je ruská zmrzlina. Přejmenovávají se názvy hotelů, ulic. Vylučují se ruští sportovci, umělci, rozvazují se vztahy mezi univerzitami a vědeckými centry. Napadají se zde studující ruští žáci a studenti, ve vlacích se vyhazují z kupé rusky hovořící ženy. Pomalovávají se obchody s ruským zbožím, označují se hanlivými nápisy byty, kde někdo z Rusů přebývá.

Ne, to nepopisuji Německo třicátých let minulého století ani Masarykem kritizovanou hilsneriádu století devatenáctého v našich zemích, popisuji bohužel varující současnost.

Když USA a NATO zaútočily na Jugoslávii, Irák, Sýrii, Libyi, vpadly do Afgánistánu, neznamenalo to, že jsem přestal poslouchat americký jazz, grilovat „hambáče“ nebo sledovat s nadšením vypuštěné kosmické sondy. Stejně tak odmítám kolektivní vinu, která se po útoku Ruska na Ukrajinu lavinovitě společností šíří a nadále budu obdivovat ruský balet a číst Tolstého, fandit mezinárodní spolupráci na vesmírné stanici nebo si dávat onu ruskou zmrzlinu.

Kultura, sport, školství a věda totiž národy spojuje, i v těžkých chvílích, vytváří mosty, naději pro budoucnost. Obyčejní lidé chtějí mír. A je jedno, zda jsou to Ukrajinci, Rusové, Američané nebo Češi. Mou podanou ruku bude mít každý takovýto obyčejný člověk. Fanatismus je ale cestou do pekel, zejména tehdy, pokud ho někdo cíleně vyvolává. Cui bono?