Ve Spojených státech a západní Evropě se lidé v posledních letech bojí nahlas vyslovit svůj názor a raději stroze přitakají mainstreamovému názoru, jako to zažívali lidé za Železnou oponou. Skupina lidí, která bývá pejorativně označována za „Pražskou kavárnu“ a „Sluníčkáře“ jsou ve skutečnosti progresivní neomarxisté, kteří vycházejí z raného učení Karla Marxe. Každého, kdo nepodporuje genderovou ideologii, promigrační politiku, považují za nepřítele a jsou vůči němu velmi agresivní.

Tento myšlenkový proud má kořeny jednak ve Frankfurtské škole a také v šedesátých letech v USA, kdy probíhaly protesty proti vietnamské válce, tehdejší rasové segregaci v jižanských státech. Tyto protesty doprovázelo progresivní volnomyšlenkářské hnutí Hippies, které opovrhovalo civilizací, řádem a morálkou. Tehdejší protesty proti rasové segregaci byly pochopitelné, protože v šedesátých letech rasová segregace na rasistickém americkém Jihu skutečně existovala. Tehdejší aktivisté jako Malcolm X nebo Martin Luther King Jr. si zaslouží úctu, protože výrazně přispěli k ukončení segregace za což po atentátu zaplatili životem. Právě díky těmto osobnostem již žádná rasová segregace ve Spojených státech není, a proto je pošetilé domnívat se, že aktivita Black Lives Matter je bojem za nějaká práva. Je to pouhé vandalství a fanatické sektářství.

Část demonstrantů byla z řad studentů, kteří často zůstávali na univerzitách a začali se věnovat lidsko-právnímu aktivismu na akademické úrovni. Připravili tak podhoubí dnešním americkým a západoevropským univerzitám, odkud vycházejí diplomovaní genderisté, kteří po promoci buď zamíří na úřad práce nebo se stanou aktivisty, případně zůstanou na své „Alma mater“ a vychovávají další generaci aktivistů, která v současnosti s fanatickým nadšením (podobné komunistickému budovatelskému nadšení) káže zelenou ideologii (nezaměňovat s ekologií), genderismus (opět nezaměňovat s rovnoprávností mezi mužem a ženou), multikulturalismus, transgenderismus.

Tito lidé sami sebe označují za liberály a strážce demokracie, přičemž důsledně dbají na to, aby co nejvíce zabránili názorovým oponentům prezentovat své názory. Jelikož nemají životní uplatnění a v Evropě a Spojených státech žádný rasismus není, museli si vymyslet nové téma pro své tažení v ideologickém boji. Rasismus či diskriminaci nějaké menšiny hledají ve filmech, knihách, reklamách nebo hudbě. Snaží se nám vnutit obdobu Orwellova Newspeaku z jeho antiutopického románu 1984. Výrazy jako „Dámy a pánové“, „černý pasažér“ nebo „tradiční rodina“ jsou někde nežádoucí.