Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Kolegyně a kolegové, průměrné školní hodnocení vlády Petra Fialy za loňský rok se pohybuje v anketách a dotaznících mezi obyvateli naší země mezi trojkou a čtyřkou. Jako opoziční politik si dovoluji tvrdit, že toto hodnocení je bezesporu objektivní a spravedlivé. Sám se přikláním k tomu, že vládou spíše dostatečnou než dobrou. Odpovím také proč.

V loňském roce došlo nejprve k razantnímu navýšení cen pohonných hmot a poté také k raketovému růstu cen plynu a ostatních energií. Řešením vlády měl být nejprve tzv. Deštník proti chudobě, což se ale nakonec ukázalo být jen jakýmsi administrativním internetovým návodem, kam se obrátit bez praktického ekonomického dopadu.

Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela následně strávil dlouhé týdny tvorbou takzvaného úsporného energetického tarifu a sliboval státního obchodníka s energiemi. Místo úsporného tarifu navrhovala opozice, a dokonce i koaliční hejtmani Martin Kuba a Martin Půta, okamžité zastropování cen těchto komodit, což premiér Fiala a jeho vláda označovali za nesmysl. A tak se stalo, že když na přelomu srpna a září po dlouhém dohadování konečně začal platit Síkelův úsporný tarif, pozbyl vzhledem k měnící se energetické situaci zcela smysl a tak v září s několikaměsíčním zpožděním vláda konečně přijala myšlenku zastropování cen, přičemž její samotná výše a další technikálie vykazují řadu problematických míst. Státního obchodníka s energiemi nemáme dosud.

Jaký je výsledek úporného, pomalého a chaotického snažení vlády v této oblasti? Přestože si elektřinu z velké části vyrábíme sami, máme ji nejdražší v rámci celé Evropské unie. České domácnosti platily za kilowatthodinu elektřiny v prosinci v přepočtu na paritu kupní síly 68,2 eurocenty, italské jen 53,7 eurocentu a německé dokonce jen 46,6 eurocentu za kilowatthodinu. A k tomu navíc Praha má dražší elektřinu než třeba Berlín i v absolutních cenách, tedy bez ohledu na výši příjmů. Na začátku prosince platili Pražané za kilowatthodinu v průměru o 1,8 eurocentu více než odběratelé v Berlíně. Můžeme tedy bez přehánění říci, že vláda nedokázala pomoc nasměřovat k potřebným. Místo toho vytvořila systém zbytečně nákladné plošné pomoci, jež přetíží veřejné finance a potřebné v důsledku podpoří méně, než mohla a měla. Finanční pomoc taky již mnohdy zbytečně šla k bohatým a dobře finančně situovaným lidem, kteří ji vůbec nepotřebovali.

Do dnešního dne, téměř rok od počátku turbulentních změn, není zřejmé, jak vláda bude ozdravovat veřejné finance, jak původně při svém nástupu slibovala. Pasivitu v této oblasti ale nelze donekonečna zdůvodňovat válkou na Ukrajině. A za řešení určitě nelze považovat další zdražování života občanů formou avizovaného širokého navyšování různých daní nebo DPH u výdajů denní potřeby. Místo toho měl být zvolen přesně opačný proces, po kterém volá doba, a to naopak snižování DPH u potravin, které je nyní 15procentní a je nejvyšší z okolních zemí. Smysl dává její snížení, a to na takovou úroveň, aby český občan nemusel podnikat nájezdy do sousedního pohraničí, kde pořídí své nákupy až o desítky procent levněji. Rakušané a Slováci platí DPH 10 %. Němci mají DPH 7procentní, Maďaři na vybrané potraviny dokonce 5procentní. Poláci, jejichž vláda to myslí s pomocí svým občanům vážně, nemají v letošním roce daň žádnou.