A svůj názor jsem od té doby nezměnil. Mohl bych se tedy společně s řadou mých kolegů také vézt na vlně rozhořčení nad postojem Rady EU, která připouští konec roamingu nejdříve od roku 2018.

Zajímavé je slyšet zejména naše europoslance zastupující strany vládní koalice. Pro připomenutí: Rada, to jsou členské státy, kde má svůj hlas i Česká republika. Občas se to opakuje jako mantra proti stěžování si na Brusel, ale zde se to zřejmě nehodí. Ptali se kolegové z vládních stran ministra průmyslu Mládka, co pro konec roamingu udělal? Proč jej na poslední telekomunikační Radě podle oficiálního zápisu zastupoval jen jeho náměstek? Šla česká vláda důsledně proti návrhu lotyšského předsednictví? Bránila se se svými spojenci do poslední chvíle?

Předpokládám, že mezi státy EU byl zkrátka na věc rozdílný názor, tak bylo potřeba nechat projít všeobecně akceptovatelný kompromis. A nyní bychom měli konstruktivně hledat mezi tímto kompromisem a loni schválenou pozicí Parlamentu nový kompromis. Konec konců, bez něj se konce roamingu nedočkáme.

Karty jsou rozdány, tento týden se jednání mezi unijními institucemi rozjíždějí. Přistupujme k pozici suverénních členských států s respektem. Ale současně – a vracím se k tomu, co jsem uvedl na začátku – při hledání dohody důrazně obhajujme pozici Evropského parlamentu. Protože, jak napsal Karel Čapek, kompromis není přesná výslednice sil; kompromis není "zlatý střed", neboť pohybuje se v širokém poli možností.