Tento zákon je významný z toho důvodu, že napravuje to, co bylo dlouhé roky zanedbáváno. Princip "Každému podle jeho zásluh" byl v podstatě nahrazen principem "Každému podle jeho potřeb, zvláště některým." To už tady v minulosti jednou bylo a nijak se to neosvědčilo.

Je tedy třeba vrátit věci do normálu. Stát podpoří lidi v nesnázích, ale ty nesnáze nesmí trvat celý jejich produktivní život, aniž by sáhli na práci. Stát jim pomůže pouze na nezbytnou dobu, přičemž sami musí vyvíjet snahu práci získat. Samozřejmě, že osoby vážně fyzicky nebo duševně postižené, to je něco jiného, ti pomoc potřebují. Je ale třeba dobře přezkoumat, kdo pracovat nemůže a kdo jen nechce. Cílem je rozevřít pomyslné nůžky mezi pracujícími a dobrovolně nepracujícími, přestože možnosti k tomu mají. Aby se vyplatilo pracovat třeba i za minimální mzdu (i když to také musíme postupně řešit, aby nebyla tak nízká) než sedět doma "na dávkách". Ty neadresné sociální dávky jsou prostě vysoké a jsou plivnutím do tváře poctivě pracujících.

Zákon o pomoci v hmotné nouzi obsahuje sedm změn, které posilují kontrolní a sankční pravomoci Úřadů práce (ÚP), s nimiž byl podrobně konzultován. Jde o změnu vyplácení nepojistných sociálních dávek, kterými jsou příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc. Nejzajímavější z těchto změn jsou návrhy: nevyplácet takové dávky osobám, které porušily režim práce neschopného (v praxi jich je až čtvrtina), vyřadit osoby setrvávající v režimu práce neschopných více než 730 dní po sobě jdoucích (v praxi to někdy bývá až 5 let) a opatření proti spekulativnímu pěstounství mezi rodinnými příslušníky. U žadatelů je také zkoumáno, zda pošlou své potomky do posledního ročníku mateřské školy, což je důležitá podmínka pro kvalitní zapojení do následné školní docházky a nastavení správných sociálních a společenských návyků.