Z jednání mají vzejít konkrétní návrhy. Ty pak prý komise zapracuje do nové bezpečnostní strategie, kterou chce představit ještě během června.

 Celkem v tichosti jistě proběhne neslavná vzpomínka na druhé výročí vypuknutí migrační krize, která otřásla důvěrou ve schopnost EU hájit zájmy a bezpečí jejích obyvatel, ale současně odhalila v plné nahotě naprostou neschopnost politiky světových velmocí rozumně řešit problémy jimi globalizovaného světa.

 Jak zajistit bezpečnost občanů, je stále jedním ze zásadních klíčových témat v evropských zemích, což prokázal i nedávný útok v Londýně. Zásadní otázka summitu bude o vztahu EU - NATO, resp. o tom, jak posílit spolupráci v oblasti evropského obranného výzkumu a vývoje, obranného průmyslu a zjednodušení nasazování společných evropských jednotek, v případě nutnosti.

 Na jednací stůl zcela jistě přijde i otázka společné evropské armády, která se zrodila v hlavách evropských politiků po zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA, který je silně znechucen dlouhodobým neplněním výší skutečných výdajů na obranu většiny členských států NATO v poměru k jejich HDP. Smluvní závazek je 2% a ten plní pouze 5 členů osmadvacítky. Zhruba dva měsíce mají členské státy Severoatlantické aliance nyní na to, aby zvýšily obranné výdaje k hranici 2% HDP nebo daly k dispozici jasný plán, jak toho dosáhnout. Takové je poselství šéfa americké diplomacie Tillersona, s nímž dorazil na první setkání se spojenci v Bruselu. K tomu není co dodat. Smluvní závazky se mají plnit. Jak se k tomu zachovají státy EU a Sobotkova vláda je předem jasné. Závazek nesplní, protože zvýšit okamžitě rozpočet MO na dvojnásobek, tedy v našem případě na cca 100 miliard ročně, by znamenal konec jejich domácích sociálních experimentů a nesmyslných výdajů na neziskovky, neadresné sociální dávky a různé integrační projekty EU. A až Trump bude reagovat stahováním svých vojsk a třeba snížením rozpočtu pro Bruselskou centrálu NATO, tak se začne v médiích špinit o "Trumpově nepředvídatelnosti". Navíc Trumpova administrativa má primárně zájem na vztahu USA-UK a  přiměřeně k Rusku a vztah USA-EU považuje za marginální. Navíc vztah USA-NATO záleží na míře Trumpovy trpělivosti do kdy to budou ještě USA ochotny za stávajících podmínek současným způsobem dotovat, spolufinancovat a tolerovat.

 Smlouva o Evropské unii ve svém obsahu uvádí, že čl. 17 tvoří pilíř Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). V červnu 1999 se EU dohodla na cílech vedoucích k posílení EBOP, které by jí umožnily provádět autonomní operace s odpovídajícími ozbrojenými silami a bez účasti USA. V Helsinkách v prosinci 1999 byl tento cíl potvrzen. Podle nich členské země EU měly být schopny do roku 2003 rozmístit do 60 dní a na místě nasazení udržet až rok vojenské síly o velikosti až 15 brigád či 60 tisíc osob, které by byly schopny plnit celý rozsah Petersbergských úkolů. Tyto ambice se nenaplnily. Pro řadu operací jsou totiž pro EU naprosto nezbytné kapacity a zdroje NATO (např. systém včasného vzdušného varování AWACS, strategická letecká přeprava atp.) jak s tím počítá již deklarace Washingtonského summitu NATO z roku 1999. EU chybí plánovací kapacity, průzkumné a zpravodajské prostředky, systémy velení, řízení a spojení a také námořní a letecké transportní kapacity. Pro rozhodovací procesy v oblasti EBOP vytvořila EU i vlastní struktury: politický a bezpečnostní výbor, vojenský výbor a mezinárodní vojenský štáb. Jedním ze zásadních problémů EBOP je prohlubující se zaostávání za USA. Již první válka v Perském zálivu v roce 1991 demonstrovala obrovskou vojensko-technologickou převahu Spojených států nad zbytkem světa, včetně ekonomicky vyspělých zemí západní Evropy. V průběhu dalších let se tato technologická mezera nejen nezmenšila, ale naopak dramaticky prohloubila. Efektivitou armády změřené bojovými schopnostmi dosahuje EU jedné desetiny úrovně Spojených států. Vzhledem k omezenosti zdrojů je zjevné, že Česká republika se může zavázat plnit cíle v rámci EBOP pouze tam, kde se shodují s cíli výstavby sil v rámci NATO. Z těchto důvodů vyplývá, že ČR a ostatní státy odmítají možnosti vytvoření systému kolektivní obrany uvnitř EU. Velká Británie byla samozřejmě největším kritikem společné evropské armády, ale ta v důsledku brexitu odchází a hlavními iniciátory jsou nyní Německo a Francie.

Takže po dvou letech výzev a prohlášení ze strany elitářů z EU ve smyslu "nenecháme se zastrašit a jsme odhodláni teroristickým výzvám čelit" je potřeba začít opět jednat a to díky zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA ale také proto, že Velká Británie odchází z EU a sázka na Tureckou kartu v oblasti zadržování imigrantů na jejich území tak nějak nevychází pro nenaplnění snah Turecka o zrušení vízové povinnosti ze strany EU pro Turky. Navíc podle aktuálních zpráv z Eurostatu a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), je evidentní že migrační proud nepolevil a letos již připlulo z Libye do Itálie o čtvrtinu ilegálních imigrantů více, než za stejné období vloni. V čele zemí, odkud nyní doráží do Itálie nejvíc lidí, jsou navíc státy daleko od libyjských hranic – Nigérie, Gambie, Pobřeží slonoviny, Ghana, Somálsko a Eritrea, tedy převážně muslimské země ve kterých není válečný konflikt a EU se zarytě stále drží ženevských konvencí, ale jinak neudělala v podstatě pro zadržování a vracení migrantů zpět a bezpečnost svých obyvatel v podstatě nic.

Juncker čeká jak dopadnou volby ve Francii a jak se bude vyvíjet situace v Turecku, proto tento červnový datum, kde následně chce EU demonstrovat jednotu a společné úsilí a odhodlání tvorby společné nové evropské bezpečnostní politiky a společné evropské armády ve snaze čelit novým hrozbám. Ve skutečnosti to bude opět bezzubé mlácení prázdné slámy s výzvami a prohlášeními, protože to by znamenalo nejen zásadně změnit priority a rozhodovací mechanismy EU, ale hlavně zásadně vyčlenit zdroje ze zemědělské a dotační politiky EU na další léta pro budování vlastních zbrojních kapacit které EU na rozdíl od NATO nemá. Ty mají jednotlivé státy a tyto státy mají různé vlády s rozdílnými prioritami, závazky a mandatorními výdaji ve svých rozpočtech. Pokud rozpočet EU na zahraniční a bezpečnostní politiku tvoří stále pouhých 5,7 %, na rozdíl od zemědělské politiky (43 %), strukturálních fondů (45 %) a svou zprávu, tedy byrokracii a propagandu (5,7 %), tak tomu hned tak nebude. A navíc, co by potom vlastně ještě dělalo tu EU pro její členy atraktivní? Společná evropská armáda určitě nikoliv.