1. Úvodem
Kam až dospěla Česká republika za 26 let od revoluce? Jaké vyhlídky má společnost, ekonomika a politika? Nebeské? Propastné? Něco mezi tím? Velmi smysluplným se jeví srovnání České republiky se zeměmi, které měly v moderních dějinách podobný osud ve zlém i v dobrém: se státy, které rovněž utrpěly trauma komunistické diktatury a kterým se poté dostalo privilegia členství v Evropské Unii.
2. Postkomunistický prostor v EU
Postkomunistický prostor v Evropské unii sestává z východních zemí Spolkové republiky Německo a z východních států Evropské unie. Pro celý tento prostor jsou typické určité strukturální podobnosti a analogické vývojové trendy, které jej odlišují jak od etablovaných demokracií v EU na straně jedné, tak od ostatních zemí bývalého východního bloku na straně druhé.
Od zavedených středoevropských demokracií v EU (např. Rakousko, Nizozemsko a západní Německo) se postkomunistické země EU liší traumatickou zkušeností s komunistickou diktaturou, která zpustošila morální hodnoty předtotalitní éry a hluboce deformovala politickou kulturu obyvatelstva. V důsledku toho trvají ve východní části Evropské unie rozličné systémové nedostatky na úrovni zastupování zájmů (zejména labilní stranické systémy), na úrovni aktérů (náchylnost ke korupci) a na úrovni občanské společnosti (slabší podpora demokracie a nedostatečná ochota k politické angažovanosti). Hospodářsky se postkomunistický prostor v EU odlišuje od vysoce rozvinutých tržních ekonomik EU nižšími příjmy obyvatelstva a nižším hrubým domácím produktem na hlavu, stejně tak vyšší mírou nezaměstnanosti.
Na druhé straně - od ostatních bývalých zemí východního bloku - se postkomunistické země
v EU odlišují tím, že se nachází v procesu politické a hospodářské konsolidace. Zaujímají špičkové pozice mezi transformačními zeměmi - jako do značné míry upevněné demokracie s tržní ekonomikou. V žádné z postkomunistických zemí v EU nedošlo k návratu autoritativního režimu. To je zcela fundamentální rozdíl oproti ostatním zemím bývalého východního bloku, kterým se privilegia vstupu do EU nedostalo. Ty jsou hodnoceny jako silně deficitní demokracie či přímo jako autokracie.
3. Společnost: Historická dědičná zátěž
Abychom mohli pochopit současné dění u nás, je nutno učinit několik poznámek ke společnostem v postkomunistickém prostoru EU, a k vlastnostem těchto společností, které jsou pro tento prostor společné.
Obyvatelstvo východní části EU je poznamenáno jak čtyřiceti lety komunistické diktatury, tak 26 lety transformačních zlomů. Stav společnosti, která právě setřásla jho diktatury, popsal v roce 1990 výstižně Václav Havel: „Jsme morálně nemocní, neboť jsme si zvykli, něco říkat a něco jiného myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, být k sobě navzájem lhostejní a starat se pouze sami o sebe.“ 26 let transformace po implozi komunistických režimů, s jejími zmatky, nespravedlnostmi, nejistotami a rostoucími sociálními rozdíly, nemohly tuto nemoc vyléčit; často se to spíše zhoršilo. Pro angažovanou občanskou společnost, efektivní hospodářství a korektní politiku jsou nezbytně potřebné společenské zásoby důvěry a morálky. Ty jsou ovšem v postkomunistickém prostoru zoufale nedostatkovým zbožím. Mezi mentálním nastavením, politickou kulturou a reálnou kvalitou demokracie existují těsné vazby. Jak se ukazuje, představuje postupná změna mentality ústřední problém transformace.
Většina občanů v postkomunistickém prostoru EU se považuje za poražené při změně systému, nedůvěřuje politickým stranám a tuto nedůvěru spojuje se zásadní skepsí k politice. V těch zemích, ve kterých vykazuje obyvatelstvo nejnižší důvěru k politickým stranám a demokratickým institucím, jsou lidé se svou demokracií také nejvíce nespokojeni. Nevěří, že by svých chováním mohli změnit reálnou politiku a angažují se zřídka. A v těchto zemích je korupce rozšířená jak mor, neboť skeptičtí, od politického dění odvrácení občané nekontrolují dostatečně politiky, třímající kormidlo moci.
Politické strany jsou v obyvatelstvu zakotveny pouze povrchně: mají málo členů, voličská přelétavost je značná, většina stranických systémů je proto nestabilní. V důsledku lability stranických systémů pak padají často předčasně vlády, neboť se drobí a přeskupují strany, které jim mají v parlamentu jistit většinovou podporu.
Vytvoření a upevnění vitální, svéprávné a politicky angažované občanské společnosti bude zjevně ještě trvat desetiletí. Samostatnost v myšlení a jednání a občanská angažovanost se nedají nařídit shora, musí se rozvíjet a uzrávat, a mnohé nasvědčuje, že se naplní prognóza sociologa Dahrendorfa (1990), že pro dozrání občanské společnosti bude potřeba dvou generací či dokonce šedesáti let.
4. Demokratické deficity
Lidé vyrůstali za komunismu v podmínkách nepřetržité lživé propagandy. A protože právě všemocná komunistická strana byla pramenem těch nejpodlejších lží, bylo obyvatelstvo ke straně právem obzvláště nedůvěřivé. A nedůvěra k politickým stranám zůstává v postkomunistických společnostech též 26 let od revolucí extrémně vysoká, dosahuje dramatických 80 % – 95 % obyvatel. S nedůvěrou k politickým stranám souvisí nedůvěra v politické instituce, jako parlament a vláda, kde jsou politické strany zastoupeny.
S nedůvěrou k demokratickým institucím obecně souvisí též nižší ochota občanů k angažování se v politice. Občané jsou skeptičtí s ohledem na jejich možnost ovlivňování politického dění a zůstávají z toho důvodu zpravidla politicky pasivní. Jak ukazují srovnání s etablovanými demokraciemi v Evropské unii, je například volební účast ve východních zemích EU soustavně podstatně nižší. To ukazuje jak účast na Parlamentních volbách v jednotlivých zemích, tak účast ve volbách do Evropského Parlamentu, jak dokládají následující dva grafy.
Obyvatelstvo, strádající po dvě generace pod komunistickou diktaturou, spojovalo vysoká očekávání s pokojnou revolucí v jejich zemi. O co větší byla euforie v době masových povstání, o to hlubší bylo zklamání, které se pak dostavilo při konfrontaci s reálnou - čili nikoli ideální - demokracií, stejně jako se sociálními důsledky přechodu k tržnímu hospodářství. Šokové terapie při změně systému od státní k tržní ekonomice postihly drastickým způsobem široké vrstvy obyvatelstva.
Radikální změny systému, zejména (objektivně nutné) šokové terapie privatizací státního majetku a liberalizací cen, se projevily u malé hrstky obyvatel rychlým zbohatnutím, naproti tomu u širokých vrstev obyvatelstva vysokou nezaměstnaností a masovým zchudnutím. Tyto negativní jevy způsobují rozšířenou nedůvěru obyvatelstva k demokracii a tržnímu hospodářství. Systémová podpora zůstává – i po 26 letech – významně nižší, než je tomu v zavedených demokraciích.
Korupce, která se masivně rozšířila již za starého režimu, se v novém tržním systému dále upevnila a nabyla nových dimenzí. V důsledku vedlejších účinků změny systému - odstranění starých právních a společenských norem a dočasná absence nových – vznikla sociální anomie (sociálně patologický jev, nedostatečná sociální a právní regulace ve státě, dezorganizace, zmatek, chaos ve společnosti vedoucí k frustraci, stresu), která umožňovala novým elitám obohacování, jež nebylo omezováno žádnými normativními restrikcemi.
Komunistický režim bránil vzniku občanské společnosti, a tam kde již existovala, ji vymazal. Tato autonomní sféra ve společnosti, jejíž vytvoření trvalo na západě Evropy po staletí, je fundamentem jak demokracie, tak tržního hospodářství. Občané, kteří jsou obdobím diktatury odpolitizováni, musí setřást pasivní stereotypy chování, naučit se organizovat a politicky angažovat. Vytvoření organizované a vitální občanské společnosti je ústředním problémem demokratické konsolidace. Také v hospodářské oblasti probíhá proces učení, při němž se v obyvatelstvu musí natrénovat podnikatelské schopnosti, jako například ochota k vlastní iniciativě a k převzetí rizik. Jako v politické společnosti je potřeba, aby se utvořila a upevnila vitální občanská společnost, tak je v hospodářství důležité vytvoření středního stavu (menších rodinných firem), který je ve vyspělých ekonomikách motorem hospodářské dynamiky a technologického pokroku.
5. Míra konsolidace v ČR 2015 v evropském srovnání
V Bertelsmannově transformačním indexu (BTI), který analyticky srovnává 129 transformačních zemí z celého světa, získaly postkomunistické země EU v roce 2014 kvalitou tržního hospodářství a demokracie špičkové pozice. Patří k malé skupině nejúspěšnějších transformačních zemí, které jsou hodnoceny jako „velmi pokročilé“. Východoněmecké spolkové země nejsou v indexu BTI hodnoceny, jinak by nesporně patřily taktéž k nejúspěšnějším.
Časové pořadí hodnocení v indexu BTI od roku 2003 nesvědčí o žádném jednodimenzionálním vítězném tažení demokracie v postkomunistickém prostoru EU, spíše o diferencovaném a částečně rozporuplném procesu. Jak grafika znázorňuje, zůstaly hodnoty pro Českou republiku, Slovinsko, Estonsko a Lotyšsko v období 2003 – 2014 v zásadě stejné a na poměrně vysoké úrovni, na Slovensku se lehce, v Maďarsku výrazně zhoršily. Naproti tomu Bulharsko a Rumunsko, které vycházely z nízkých hodnot, si podstatně polepšily.
V zásadě dobré hodnocení postkomunistických zemí EU v indexu BTI by nemělo zakrýt skutečnost, že tyto hodnoty jsou tak vynikající pouze ve srovnání s ostatními bývalými zeměmi východního bloku. Pokud bychom srovnali úroveň demokracie v ČR s etablovanými středoevropskými demokraciemi v EU, ukáží se různé nedostatky (viz graf „Od východního bloku k EU“). Graf zřetelně ilustruje kvalitativní rozdíly mezi referenčními a transformačními zeměmi. Z transformačních zemí jsou dle uvedených indikátorů nejdále východoněmecké spolkové země, následované Estonskem a Slovinskem. Slovensko, Polsko a Česko jsou uprostřed, Bulharsko, Rumunsko na konci pelotonu.
6. Rizika
S ohledem na výše zmíněné demokratické deficity se nedá vyloučit, že transformační proces v některých postkomunistických zemích v EU ustrne na současné neuspokojivé úrovni s nedostatečnou kvalitou demokracie a omezenou funkčností systému, a popřípadě, že dojde po určitý čas k dílčím zhoršením. Toto by se mohlo projevit v následujících problémových komplexech:
• Zásadní ovládání politiky finančně silnými, často dubiózními zájmovými skupinami (tzv. kmotři či oligarchové), kteří financují politické strany a nezřídka též přímo stranické funkcionáře a profitují z toho ve formě zákonů šitých na míru a navýšených veřejných zakázek;
• Masivně rozšířená až endemická korupce;
• Minimální politická angažovanost a nízká důvěra občanů znechucených politikou;
• Relativně silné pravicově a levicově extremistické strany a skupiny;
• Neefektivní veřejná správa a justice, nedostatečné prosazení práva;
• Nízká úroveň veřejných služeb jako bezpečnost, vzdělávání, zdravotnictví, věda a základní výzkum, doprava a ochrana životního prostředí;
• V důsledku výše uvedených deficitů redukovaná konkurenční schopnost hospodářství.
7. Nobelova cena míru pro EU: plně zasloužená
Přístupový proces a členství v EU byly a jsou hybným momenten v demokratické konsolidaci těch postkomunistických zemí, které se staly členy EU. Srovnají-li se země bývalého východního bloku mezi sebou, je to zcela evidentní: Evropská unie si Nobelovu cenu míru z roku 2012 plně zaslouží! Kromě jiného za zásluhy při demokratizaci postkomunistického prostoru v EU. To dokládají veškerá mezinárodní srovnání a žebříčky úspěšnosti, které se zabývají hospodářským a politickým postupem konsolidace v transformačních zemích.
K nejrenomovanějším agenturám patří Bertelsmann–Transformations-Index, který srovnává 129 transformačních zemí z celého světa. Ty země bývalého východního bloku, které jsou v EU, zaujímají v transformačním indexu BTI 2012 špičkové pozice. Obsadily při hodnocení úspěchů v zavádění demokracie a tržního hospodářství místa mezi 2 (Česká republika) a 19 (Rumunsko) a jsou – všechny bez výjimky – označovány mezinárodními experty jako konsolidující se tržní demokracie. Všechny ostatní země bývalého východního bloku se pohybují buď v oblasti silně defektních demokracií, nebo jsou dokonce odborníky označovány za autokracie a obsazují v žebříčku místa mezi 48 až 118 ze 129 hodnocených zemí, čímž se řadí mezi nejhorší režimy světa (viz graf).
8. Shrnutí
Lidé v postkomunistickém prostoru EU podali v posledních 24 letech historický výkon při přechodu od komunistické diktatury k demokratickému ústavnímu státu a od plánovaného k tržnímu hospodářství. Při upevňování demokracie a zavádění tržního hospodářství hrál mimořádně důležitou roli přístupový proces, stejně jako pozdější členství v EU. Podstatným faktorem konsolidace byly také politicko-kulturní tradice ve středovýchodní Evropě – předtotalitní zkušenosti obyvatelstva s demokracií. Lidé přes nastalé potíže viděli demokracii dále jako něco, za co stojí usilovat; viděli druhý břeh.
Komunistická diktatura v minulosti zpustošila do značné míry morální hodnoty společnosti a deformovala politickou kulturu. Soustavné přetvařování a lež ve veřejném prostoru, stejně jako drobné úplatkářství, byly běžným prostředkem potřebným pro zajištění nahé existence. Též období postkomunistického přechodu, které bylo a je poznamenáno sociálními nejistotami a rostoucími sociálními rozdíly, institucionálními zmatky a jinými negativními jevy typickými pro radikálně a hluboce se proměňující společenský systém, společnost hluboce poznamenalo. V důsledku těchto skutečností přetrvává v postkomunistických zemích EU nedůvěra občanů v demokratické instituce, labilita v systému politických stran, vysoká míra korupce, slabší podpora demokracie a nedostatečná ochota občanů ke společenské, zejména politické angažovanosti.
Údolím slz však již obyvatelstvo východních zemí EU prošlo: ve společenské, hospodářské a politické oblasti je pro budoucnost možno předpokládat v tendenci převážně pozitivní vývoj. V transformačním procesu 1990 – 2015 se zvýšily stabilita a efektivita hospodářského i politického systému. Riziko radikálního zvratu demokratizace v případě krize je v postkomunistické části EU vzhledem k institucionálnímu uspořádání a ke konstelaci politických sil možno považovat za nízké. Zcela vyloučit jej zatím nelze. Vnější rámcové podmínky, obzvláště členství v EU a NATO, jsou proto nadále zcela esenciálním stabilizačním faktorem pro mladé a dosud křehké demokracie, kterého bude ještě dlouho potřeba.
Karel Vodička
člen ÚVV za region zahraničí/exil
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV