EK zveřejnila návrh nové azylové a migrační politiky pro EU. První čtení moc důvodů k radosti nedává. EK sice zdánlivě opustila nesmyslný systém povinných přerozdělovacích kvót, ten ale v migračním paktu nahrazuje tzv. "povinná solidarita". Ponechme teď stranou, že je to protimluv.

EK mluví v souvislosti s migrací o dvou situacích – normální a mimořádné. Ta první odpovídá dnešku, druhá roku 2015. Za tzv. „normálních okolností“ EK navrhuje místo kvót „flexibilitu“. Státy by si mohly vybrat. Buď přijmout migranty, nebo se podílet na jejich navracení (vyjednávání, financování, zajišťování). Ty první chce finančně motivovat. Za každého migranta by státy dostaly jako kompenzaci jednorázovou platbu 10 tisíc eur ze zdrojů EU. Ty druhé státy by si náklady na návratovou politiku hradily ze svého.

Pro případy, kdy by opatření pro řádné přemístění nebo návrat (70 procent příchozích) selhala, chce EK zvést tzv. "mechanismus pro mimořádné události". Relokace by pak EU „mohla“ u části nepřemístěných žadatelů nařídit. Návrh je problematický hned z několika důvodů:

1. Návrh na povinné relokace v krizi je nepřijatelný a musíme ho odmítnout.
2. EU imigraci dál podněcuje. Jako důvod k přijetí uvádí nejen snahu o bezpečí, ale i zájem o „lepší život“. Po něm ale touží miliardy lidí, Finančně pak odměňuje ty státy EU, které se k ní staví kladně, a trestá ty, které ji odmítají. Návrh není fér. Migranti primárně směřují do zemí, které mají štědrý přistěhovalecký systém (Německo, Švédsko, aj.). Návrh přitom vytváří povinnosti a finanční nároky pro státy, které takový systém nemají a migranti tam v takovém počtu nesměřují.
3. Dobře sice zní proklamovaný drsný postup vůči „pašerákům lidí“, ale je licoměrné, když pak titíž politici v EP oslavují pozváním a potleskem organizace a lidi typu Caroly Racketteová, díky nimž tenhle byznys funguje. Bez pomoci lodí těchto aktivistických skupin by se imigranti do Evropy ani nedostali.
4. Vítaný je návrh na striktní ochranu hranic. EK ale odmítla check-pointy mimo EU, čímž vytváří tlak na málo úspěšnou návratovou politiku. Lze ocenit nápad podmínit spolupráci třetích zemí výhodami či naopak hrozbami, pokud si své občany nepřevezmou. To ale neřeší problém osob, které se zbaví dokladů. Právě tito lidé jsou přitom největším problémem.

Podivné je i načasování ve vazbě na nedávný požár v řeckém táboře Moria, který podle všech informací založili sami běženci. EU tím jen vysílá dalším běžencům signál, že přijetí je možné si vynutit.