Západ Putina dlouho podceňoval a na jeho agresivní tahy v předchozích letech – ať už šlo o útok na Gruzii v roce 2008, nebo o anexi Krymu v roce 2014 – reagoval jen slabě a ambivalentně. Na jedné straně vyhlašoval protiruské sankce namířené proti vybraným funkcionářům, které neměly žádný odstrašující účinek. Bylo to jen takové morální alibi Západu, že agresi nepřechází mlčením, ale Putin se sankcím vysmíval a utvrzovalo ho to v přesvědčení, že k další agresi má zelenou.

Na druhé straně – a Němci v tom hráli prim – vykazoval Západ velkou dávku naivity, když dál posiloval svou závislost na ruském plynu. Němci prosadili Nord Stream I po útoku na Gruzii a Nord Stream II po anexi Krymu. Nic nepomohlo, když Poláci i Ukrajinci hlasitě protestovali, že projekt je novým paktem Ribbentrop–Molotov. Naopak – Němci nás uklidňovali, že nic nehrozí, a používali naivní argumentaci, že závislost mezi dodavatelem a odběratelem bude vzájemná. Jaksi pozapomněli na to, že když náš dvorní dodavatel rozpoutá útočnou válku a bude vyvražďovat celé vesnice, už nemůžeme dělat „business as usual“.

Nebo jiná vzpomínka: v roce 2009, v době předsednictví EU, jsme prosazovali plynovod Nabucco, který by do střední Evropy dodával plyn z Kaspiku a omezil tím závislost na Rusku. Měli jsme pohromadě souhlas Ázerbájdžánu i Turkmenistánu, konsorcium firem na výstavbu i finance z EU, ale Němci tehdy přesvědčili RWE, aby z konsorcia odešla, a tím do něj hodili vidle. Nelíbila se jim konkurence Nord Streamu.