Celý výklad událostí Pražského jara až k srpnové okupaci je prostoupen bezpočtem mýtů a pověr. Bylo Pražské jaro cestou ke znovunalezení svobody, ztracené únorovým převratem? Znamenala suita Dubčekových ministrů reformátorů záchranu pro národ dvacet let shrbeným pod komunistickou diktaturou? Spíše ne. Reformní komunismus je pořád komunismus, se všemi důsledky, které to nevyhnutelně přináší. Pokud nejsou zpochybněny principy politického systému, a tyto principy jsou vražedné, a vedou ke krvavé politice 50. let, potom takový systém nelze jakousi reformou přetřít na bílo. Uvolněním poměrů, zrušením cenzury, opatrným zaváděním jakýchsi spíše falešných tržních mechanismů do systému centrálně řízeného hospodářství nebyly nijak popřeny základy komunistické politiky, nebyl popřen marxismus-leninismus, nebyla odmítnuta vedoucí úloha komunistické strany ve státě, a mimo jiné nebyl popřen ani vazalský vztah Československa vůči Sovětskému svazu.

Lze se domnívat, že Pražské jaro dalo lidem možnost se nadechnout, přestat se bát, a mohlo tak být katalyzátorem skutečných změn, pokud by k tomu byl dostatečný čas a pokud by postupem doby byla povolena skutečná politická opozice.  Byl zde v té době však skutečně někdo, kdo mohl být hlasem opozice? Nebo jedinou zdánlivou opozicí byli levicově smýšlející lidé, politici, intelektuálové, jimž v zásadě nevadilo centrálně řízené hospodářství, nijak netoužili po kapitalismu, ale v zásadě chtěli jen svobodu projevu? Na druhou stranu, ani v roce 1989 nebylo zdání o tom, že by se naše země vrátila ke kapitalismu, tedy alespoň k takovému, jaký jsme zde shodou šťastných náhod měli v 90. letech. Tržní ekonomové a teoretici byli v 80. letech zticha, a ozvali se až když přišla jejich příležitost. Byla zde v 60. letech takováto intelektuální síla, která by, dostala-li by k tomu příležitost, zpochybnila Šikovy ekonomické reformy zprava, a pokusila by se nalézt politickou podporu pro skutečnou deregulaci a odstátnění? Kdo ví…

Jestliže by v roce 1968 dostala politika Pražského jara skutečnou možnost se projevit, šlo by nepochybně o sice významnou vzpruhu pro morálku národa, v konečném důsledku by však šlo o politické uvolnění spíše polovičaté a předčasné. Skutečná možnost vybrat si svobodu tak nastala až o dvacet let později, když se díky pokusům o reformy, podobným jako byly ty československé v roce 1968, rozklížila i moc Sovětského svazu a jeho reálná schopnost udržet své impérium pohromadě. Jak v Československu roku 1968, tak v Sovětském svazu koncem 80. let se v praxi projevil de Tocquevillův citát, že nejnebezpečnější okamžik pro špatnou vládu nastává tehdy, pokusí-li se sama sebe liberalizovat. Komunistická vláda v ČSSR tento nebezpečný okamžik přežila – dostalo se jí pomoci od sovětských bratří. Jakmile se o dvacet let později na základě stejných mechanismů začala rozpadat sovětská vůle vládnout, nebylo už žádné vyšší autority, která by lavinu dokázala zastavit.

Klíčové slovo, stokrát opakované, překrucované, ohýbané, slepované s jinými pojmy, zní svoboda. I dnes, při výročí sovětské okupace a neslavného konce Pražského jara, je toto slovo používáno jako prázdný reklamní poutač, který pracuje jen s první signální soustavou a v němž se nikdo nesnaží hledat nějaký reálný význam.

Tušená touha po svobodě, plynoucí z útisku totalitní komunistickou vládou, dala vzniknout politické aktivitě Pražského jara i Sametové revoluce. Každá měla svůj odlišný kontext a nevyhnutelně i odlišné důsledky. I když ve skutečnosti bylo skutečným katalyzátorem změn něco jiného, než jasně a objektivně definovaná potřeba svobody: deficit v úrovni materiálního blahobytu, jenž zde v prostředí centrálně řízené, příkazové ekonomiky výrazně zaostával za svobodnější částí světa, tedy na západ od našich hranic. Touha po svobodě a po materiálním blahobytu spolu vzájemně souvisí. Je to svoboda jednotlivce, svoboda hledat si svoji vlastní cestu ke štěstí, co je klíčovým předpokladem pro dosahování materiálního blahobytu. A každé uvolnění politických okovů také ke zvýšení blahobytu vede, což se také naplno projevilo v 90. letech. Zatímco však pro dosahování blahobytu stačí svobodu jen konzumovat, tedy začít svobodně jednat, pro její udržení je naprosto nutné ji pochopit a definovat. To se nestalo – ani za Pražského jara, ani za Sametové revoluce.

Rok 1968 byl rokem politických protestů a změn nejen u nás. Zatímco v zemích na západ od našich hranic byly protesty výrazně levicové a zaměřené proti tzv. „autoritě kapitálu“, ve jménu „volnosti“, chápanou jako svobodu na objektivní realitě. U nás autorita nabývala jiných forem, a šlo tedy o revoltu proti komunistickým, stalinským či post-stalinským vládcům a o výměnu jejich autority za autoritu jinou, tedy za „socialismus s lidskou tváří“. Socialismus je však vždy socialismem, ať už nese tvář či lépe řečeno masku jakoukoliv. Socialismus je vždy, v jakékoliv formě, s jakoukoliv nasazenou maskou, v příkrém rozporu se svobodou jednotlivce.

Zamysleme se, jak jsme o naši svobodu přišli. Jak jsme přišli o něco, co vlastně ani nemáme řádně definováno, s čím zacházíme jako s pouhým sloganem, prázdným slovem bez reálného významu. A byli jsme vůbec někdy skutečně svobodní? Pokud ne, o svobodu jsme v pravé podstatě nepřišli – pouze jsme se potáceli od jedné formy nesvobody ke druhé; od krvavé a tyranské ke krátké mezihře, kde se na nás nesvoboda přátelsky usmívala, aby byla opět vystřídána nesvobodou normalizační – tvrdou a autoritativní. Pociťovali lidé, kteří ještě měli v živé paměti politiku 50. let, v roce 1965 nějakou touhu po svobodě? A co v roce 1985? A co o pár let později, v době Pražského jara nebo když se schylovalo k Sametové revoluci? Uvědomovali si tehdy lidé, v čem žijí – že žijí v nesvobodě a je s tím potřeba něco dělat? Nebo v těchto pojmech vůbec neuvažovali, a jen se vezli na vlně událostí?

Pokusme se vztáhnout stejnou úvahu na dnešek. Můžeme si užívat svobody? Nebo nás politický a společenský systém dusí podobně, jako dusil naše rodiče či prarodiče před padesáti, resp. třiceti lety? A my si to neuvědomujeme stejně, jako si to tehdy neuvědomovali oni? Pokud je tak důležitý pojem, jakým je svoboda, překrucován, zkreslován a libovolně zneužíván, důsledky jsou zřejmé: neuvědomujeme si, že o svobodu přicházíme (nebo jsme o ni už úplně přišli), a nemáme vůli ji znovu získat. A nemůžeme se ani řádně poučit z výročí násilného potlačení Pražského jara.

Co z jeho odkazu vlastně zbylo, pokud bychom měli soudit z médií či z komentářů našich politických a intelektuálních autorit? Spatřuji přinejmenším čtyři důležité aspekty.

Sovětské okupace je zneužíváno k nepřiměřenému zveličování hrozeb plynoucích ze současné ruské zahraniční politiky. Rusko samozřejmě, protože jde o stát řízený autoritářsky, v dlouhodobém horizontu hrozbou je – spatřovat v něm však hlavní problém a pořád to opakovat jako mantru znamená dlouhodobě jej vyprázdnit. Riskujeme, že kdyby někdy skutečně reálné nebezpečí z Ruska přišlo, veřejnost bude mít v paměti jen prázdné proklamace politiků jako je Kalousek či Štětina, a nezareagují. Nepostaví se na odpor.

Není možné si nevšimnout angažované horlivosti, s níž média komentují a připomínají výročí sovětské okupace, a porovnat ji s laxní povinností, s níž se věnují svým významem podobným, snad ještě mnohem tragičtějším událostem z let 1938 a 1939, jimž se nedostává zasloužené pozornosti snad proto, že aktéři a viníci tehdejší agrese jsou dnes „na té správné straně“. Jde-li o ztrátu svobody, mělo by se na všechna tato výročí pohlížet stejně a hledat v nich poučení do budoucna.

Politici a komentátoři, kteří dnes zdvihají prst v připomínku ztráty naší suverenity v srpnu 1968 (i když tehdy šlo daleko spíše o vojenské potvrzení naší reálné nesuverenity) vystupují servilně a vazalsky, jde-li o přesouvání naší suverenity na jiný svaz, na evropský svaz, jemuž je eufemicky přezdíváno Evropská unie. Podobnost fungování Sovětského svazu a Evropské unie je však něco, co by nás mělo varovat. A nejen podobnost praktického fungování, ale zejména ideologické pozadí vůdců tohoto nového socialistického svazu. Zdá se, že to politikům, kteří dnes vzpomínají na památku obětí sovětské okupace, příliš nevadí.

A čtvrtým aspektem je podle mého názoru naprosto iracionální adorace tzv. reformních komunistů, kteří jsou přinejhorším líčeni jako naivní, nepraktičtí snílci, kteří chtěli zbavit Československo tyranie, ale bohužel neodhadli své reálné možnosti ani mezinárodní situaci. Jestliže však někdo obdivuje tzv. reformní komunisty, potom zároveň musí věřit, že komunismus lze reformovat, a že socialismus může mít jakousi „lidskou tvář“ – že stačí upravit kosmetické drobnosti, ale fundamenty tedy ideologii zachovat. Tito politici pak v Moskvě uznali svůj omyl a vzali na sebe vinu – a potvrdili nadřazenost Sovětského svazu, dali okupantům volnou ruku. A pak šli a podepsali pendrekový zákon. Pokud jsou dnes tito politici předmětem obdivu, potom se lze právem obávat, že ti, kteří tento obdiv živí (a zároveň se na něm přiživují), ať už politici nebo osoby kulturního a intelektuálního života, jsou stejného druhu – tedy jde o osoby, které nás, naši zemi a její občany, bez mrknutí oka prodají, dostanou-li se pod tlak silnější politické autority.

Jestliže se máme dnes strachovat o naši svobodu, kontext dnešní politické a společenské reality ukazuje, že svoboda není to, o co se dnes hraje. Způsob, jak se nyní zachází s padesátiletým výročím sovětské okupace, je toho jedním z mnoha důkazů. Daleko spíše jde o propagandu, o prázdná hesla a fráze, jimiž je veřejnost v podstatě paralyzována a morálně odzbrojena. Pokud by totiž připomínka potlačení Pražského jara měla skutečně varovat, a mělo-li by toto varování znít z úst autorit našeho politického, kulturního a intelektuálního života, měli bychom slyšet především jedno jediné poselství: jsme nesvobodní a o naši svobodu dále přicházíme, krok za krokem; a nejsme suverénním státem, o naši suverenitu přicházíme stejně postupně; tak s tím něco dělejme.

Stejně jako byla polovičatá snaha o ekonomické a politické reformy prováděná v režimu omezené suverenity v rámci sovětského bloku v podstatě přebita bianko šekem podepsaným ve prospěch nám nadřazené a nám nepřátelské mocnosti, dnes jsme takovýto bianko šek podepsali také – Bruselu. A pokud se zatím nemusíme obávat zásahu ze strany EU, byli-li bychom neposlušným členským státem svazu, je to spíše díky neakceschopnosti EU a díky tomu, že zatím nedisponuje žádnou jednotnou armádou, která by mohla být vyslána na bratrskou pomoc zemi, jež by se rozhodla vzdát se integračních výdobytků a tzv. „evropských hodnot“. Jestliže se dnes svaz, jehož jsme součástí (do něhož jsme dobrovolně jako ovce vstoupili), nechová přímo násilnicky a despoticky, nehledejme v tom jakousi dobrou vůli a toleranci nebo dokonce respekt vůči naší suverenitě a vnitřním politickým poměrům, a už vůbec ne vůči svobodě.

Takže co s tím? Musíme si uvědomit, co pojem svoboda znamená – absence iniciace násilí – a co z toho plyne pro život každého z nás, a proč bychom za tuto svobodu měli bojovat a udržet ji. A že násilí ze strany politické autority je stejně vážné, ať pochází od stalinisty, reformního komunisty, normalizátorského papaláše, nebo třeba od sociálního demokrata či vůdce hnutí ANO. Nenechme si vnutit překroucený (v podstatě prázdný) význam svobody jako něčeho, co se hodí pouze do politických proslovů osobností, které chtějí dát na odiv svoji angažovanost, aby druhý den svobodu popřeli podpisem pod některý ze zákonů regulujících naše životy.

Jde-li o úctu ke svobodě, pak ti, kteří dnes připomínají památku sovětské okupace, jsou vesměs bohužel ze stejného těsta jako ti, kteří nás před desítkami let dostali do područí Sovětského svazu, ze stejného těsta jako ti, kteří prováděli normalizaci. Nevidím mezi nimi ani jednoho, kdo by skutečně zastával svobodu jednotlivce, svobodu od státního donucení, stejně jako svobodu od donucení nadstátního, s razítkem Evropské unie. V podání našich politiků a intelektuálních autorit je bohužel výročí padesáti let od potlačení Pražského jara jen pokryteckým a smutným rituálem bez jakékoliv pozitivní morální a myšlenkové podstaty.