Jestliže je stát schopen zakročit vůči podnikatelům, kteří krátí daně, kteří se dopustí chyb v plnění pravidel EET, či nejsou poslušni zákonům na zákaz kouření v soukromých restauracích, a zároveň se staví laxně vůči skupině aktivistů, kteří obsadili cizí majetek, musí v lidech právem růst pocit nespravedlnosti. Spolu s tím nevyhnutelně roste sebevědomí levicových mládežníků, jimž se ze strany státu dostává signál, že svůj nerespekt vůči majetku mohou projevovat i nadále a jinde.

Problém je však hlubší, a otrhaní marxisté a leninisté, obývající polorozpadlou budovu bývalé plicní kliniky a pořádající v jejích místnostech, obklopeni nebetyčným nepořádkem, přednášky o tom, jak při demonstracích bojovat s policií, je jsou jen jeho nejviditelnějším praktickým projevem. Skutečným nebezpečím je intelektuální a kulturní podhoubí, z něhož vyrůstá nenávist vůči svobodě, vůči právu na majetek, vůči soukromému vlastnictví, vůči trhu. Tato nenávist se prozatím v praxi projevuje jen okrajově a bere na sebe podobu, která všeobecně vzbuzuje odpor, dříve či později však proroste do praktické politiky a ti, kteří dnes bojují za své právo obsadit jakýkoliv cizí majetek, budou jednoho dne tvořit naše zákony. Nakonec už nyní mají tito lidé podporu mnoha renomovaných sociologů a politologů, umělců i politiků. To je činí jaksi přijatelnými a jejich „alternativní“ pohled na svět legitimním.

Dokonce i ti, kteří prohlašují, že principiálně hájí soukromý majetek, různí ultra-libertariáni či tzv. pravicoví anarchisté, mnohdy přihmuřují oči nad jednáním Klinikářů a tvrdí, že stát nemá vlastnit žádný majetek, a budovy, jako např. Klinika, jsou v podstatě státem drženy násilím a tedy lze definovat něco jako morální právo tento majetek obsadit. Zabrání takového státního majetku je totiž v očích těchto libertariánů a anarchokapitalistů jakousi privatizací. Zda Klinikáři vůbec soukromý majetek uznávají, a na základě jakých premis jednají, to je již nezajímá.

I postoj takovýchto tzv. zastánců soukromého vlastnictví ukazuje, v jakém intelektuálním a morálním marasmu se nacházíme.

Ve skutečnosti je zcela podružné, zda je Klinika formálně ve vlastnictví státu nebo zda jde o majetek v držení soukromé osoby. Pokud aktivisté neuznávají vlastnictví jako princip, je to daleko hlubší téma, než praktická legalizace vlastnictví toho či onoho objektu. Samozřejmě, aktivisté mají ve svých premisách nepřekonatelné rozpory – pokud neuznávají vlastnictví, na základě čeho tedy v tuto chvíli na držení Kliniky tak lpí? Pokud bychom přijali názor, že vlastnictví je neobhajitelné a tedy jej nelze respektovat, potom to znamená, že nikdo nemůže vlastnit nic: neexistuje nic jako legitimita vlastnictví čehokoliv, od krajíce chleba, který dělí chudáka od smrti hladem, až po vlastnictví paláce, v němž žije milionář. Na jakém základě tedy aktivisté obhajují svůj nárok na Kliniku?

Z jejich občasných vyjádření je to zřejmé. Jejich členové požadují tzv. demokratizaci vlastnictví. To lze chápat jako eufemický výraz pro zespolečenštění (ovšem nikoliv znárodnění nebo zestátnění, protože tito aktivisté stejně jako neuznávají pojem národ, neuznávají ani autoritu státu). Filozofií těchto aktivistů je kolektivismus, individualita pro ně nic neznamená, skutečnou jednající entitou, která může klást požadavky a hodnotit, je kolektiv, společnost. Lidské jednání je pro ně pouze něčím nepodstatným, co nakonec musí být v souladu s nároky kolektivu. Jediná otázka, která je ve společenském systému principiálně založeném na kolektivismu klíčová, je osoba vykladače společenského zájmu, tedy osoba platonského filozofa na trůně, který jako jediný vidí ven z temné jeskyně a je schopen poznat skutečnou realitu a její božskou podstatu. Absolventi a studenti sociologie, gender studies, environmentalistické antropologie, nebo paleolitického výtvarného umění, kteří dnes obývají Kliniku, sami sebe vidí právě jako tyto filozofy na trůně, oprávněné formulovat nároky společnosti. To, že Kliniku obývají, není v jejich očích projev jejich vlastnictví, ale vlastnictví v zájmu společnosti.

Přesně z toho důvodu mimochodem dopadají na zcela neúrodnou půdu argumenty, že „demokratizace vlastnictví“ je falešný pojem, protože jeho obhájci, kteří souhlasí s „demokratizací“ Kliniky by pravděpodobně nesouhlasili s tím, kdyby jim někdo druhý přišel ukrást kolo nebo mobilní telefon. Zloděj, který krade kolo nebo telefon, totiž jedná jako soukromá osoba, bezprostředně obohacuje sám sebe, zatímco aktivisté z Kliniky pro sebe nic nechtějí: oni jsou jen správci majetku, který si společnost přeje využívat jako komunitní centrum.

Pokud tedy chceme bojovat s levicovými aktivisty, kteří podporují obsazení Kliniky, je třeba zaútočit na jejich nejhlubší filozofické premisy. Samozřejmě je třeba Kliniku vyklidit, a mělo se to stát už dávno, ale pokud se nepodaří rozbourat základy jejich myšlení a zbavit je jakékoliv prijatelnosti, budou zde další a další Kliniky, a dříve či později se celá naše země promění v jednu velkou Kliniku řízenou levicovými aktivisty.

Člen Kliniky, redaktor Českého rozhlasu Jakub Ort prohlásil: „Fetišizace vlastnického práva je jedním ze základních problémů této společnosti. My jsme rozhodně pro demokratizaci vlastnictví.“ Jiný aktivista a zároveň redaktor Českého rozhlasu, Jan Škrob, se na svém twitterovém účtu vyjádřil, že „soukromé vlastnictví je kulturou smrti“, a že se „ukazuje, že život a soukromé vlastnictví jsou v přímém rozporu.“ Tyto výroky se zdají být na první pohled naprosto absurdní, s trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že člověk musí projít důkladnou masírkou na některé z fakult sociologie či filozfie, aby je mohl brát vážně. Nositelé těchto výroků je však míní naprosto vážně a jsou schopni snést desítky argumentů na jejich podporu. A dokonce přitom budou obecně pokládáni za přemýšlivé, vzdělané a kultivované lidi, jejichž postoje mají svoji určitou platnost.

Tito lidé, aktivní Klinikáři i jejich podporovatelé z řad intelektuálů či politiků, si zaslouží, aby důsledky svých myšlenek pocítili jednoho dne na vlastní kůži. Zaslouží si žít ve společnosti, která nezná soukromé vlastnictví. Většina z nich by, soudě podle jejich fyzické konstituce, brzy pomřela hlady nebo se stala obětí prvního násilníka motivovaného zoufalou snahou zachránit si svůj vlastní život. Jejich morální vina za to, jak nelidské postoje zastávají, je tím horší, že během minulého století lidstvo získalo bezpočet praktických důkazů, že je to naopak společnosti bez soukromého vlastnictví, co je v rozporu s lidským životem.

Fakta, která nám poskytuje historie 20. století, jsou nepopiratelná. Jistota, s jakou dokáží levicoví aktivisté tato fakta přehlížet, svědčí o tom, že jim vůbec nejde o ekonomii, nejde jim blahobyt lidí, a sami implicitně berou v úvahu, že bez respektu vůči vlastnictví lidé umírají. Nikdo nemůže zcela popřít hrůzy ukrajinského hladomoru či důsledky maoistické politiky v Číně či Kambodži. To vše však pro ně něčím něčím negativním, ale naopak, počítají s tím. Kolektivistické morální hledisko je pro ně prvořadé. Jednotlivec nic neznamená, konkrétní utrpení jednotlivce je nepodstatné. Jedinou entitou, na níž skutečně záleží, je kolektiv, společnost. A společnost si podle jejich filozofie žádá oběti jednotlivců.

Generace aktivistů z Kliniky měla být podle mnohých tou, která již měla vyrůst bez stigmatu života v totalitní komunistické společnosti. Měla být morálně zdravá a měla vykořenit vše to špatné, co v naší společnosti přetrvávalo z doby, kdy této zemi vládli komunisté. Ve skutečnosti lze tuto generaci v mnoha ohledem pokládat za mnohem horší. Proč? Generace, která vyrůstala v době, kdy se neefektivita i myšlenková vyprázdněnost totalitního režimu začala projevovat v praxi, totiž, lze se domnívat, komunismu nevěřila. Hrbila se, bála se projevit, byla konformní a projevovala z jakési setrvačnosti předstírané nadšení, ale zároveň hledala cesty, jak žít svůj vlastní život. Generace aktivistů z Kliniky však myšlenkám principiálního a úplného socialismu skutečně věří, stejně jako mladí komunisté věřili ve 20. letech v Lenina a svazáci v 50. letech velebili Gottwalda. A že aktivisté z Kliniky jsou pouhou bezvýznamně malou, extrémistickou skupinkou? Jejich morální postoje do značné míry sdílí i mnoho dalších, a třebaže zrovna nejdou obsadit něčí majetek, podporují je. Ideologická masírka prováděná prostřednictvím vzdělávacího systému, je velmi účinná, a funguje jako dobře promazaný stroj od základních škol až po fakulty sociologie či filozofie. A tato masírka neustále sílí tím, jak nositelé levicových postojů obsazují další a další pozice – nejen ve školském systému, ale na úřadech, v neziskových organizacích, i v médiích, jako např. výše jmenovaní příznivci Kliniky z řad redaktorů Českého rozhlasu.

Aktivisté z Kliniky se sice tváří jako jakási alternativa, ve skutečnosti však představují intelektuální mainstream. Požívají přízně médií i politiků, a mají v podstatě politický vliv a vyvíjejí politickou agendu, aniž by měli jakýkoliv mandát. Dříve či později se tyto tendence začnou viditelně projevovat v praktické politice. Již nyní se Kliniky zastal např. pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti), který aktivistům, pokud by spořádaně objekt opustili, slíbil poskytnout jinou budovu. Je to jednoznačná podpora jejich cílům i jejich ideologii, kterou tak primátor Hřib v podstatě označil za hodnou šíření. Politická podpora těmto formám extrémní levice bude nepochybně dále sílit.

Koneckonců, historie se zde opakuje. Marxističtí a maoističtí demonstranti, kteří svoje politické postoje vytříbili během bouřlivých 60. let minulého století, se o dvacet let později vynořili na vysokých postech ministerstev, v poslaneckých sněmovnách, a nakonec posléze i na klíčových pozicích v institucích Evropské unie. Změnili možná metody a šátek palestinu zaměnili za módní kravatu, ale svoje postoje nezměnili. A mění politiku svých zemí i celé Evropské unie.

Pokud nechceme, aby nám za dvacet let vládli ti samí lidé, kteří dnes sebevědomě drží Kliniku, musíme především vyvrátit jejich ideologii, a to tím, že budeme důsledně obhajovat vlastnictví jako klíčový předpoklad pro svobodu a konečně i pro lidský život.