Za největší úspěch nejen můj, ale i celého mého týmu, považuji to, že jsem si mnohokrát mohl ověřit, že když je člověk aktivní a systematicky pracuje, dá se hodně věcí změnit a nemají tak pravdu euroskeptikové, kteří říkají, že EU nelze reformovat, a proto je jediné řešení z ní odejít. Pohnulo se s řadou témat. Např. s řešením dvojí kvality potravin, Komise se už na můj podnět zabývá zabráněním šmejdským praktikám jako je stáčení kilometrů, přijala se různá protiteroristická opatření, ochrana hranic, automatické sdílení daktyloskopických databází nebo jsem třeba zastavil automatické přijetí návrhu Dublin IV do trialogu. do trialogu. Tehdy bylo potřeba během 24 hodin sesbírat podpisy od minimálně 76 europoslanců (10 % ze 751) a dali jsme během 6 hodin a měli 89 poslanců. Tu proceduru nikdo do té doby nepoužil, protože jim podmínky přišly nereálné a i všechny další pokusy zatím ztroskotaly.

Pak jsem rád, že jsem z pozice europoslance mohl pomoci mnoha konkrétním lidem, ať už to byl misionář Petr Jašek vězněný v Súdánu, válečný novinář Radan Šprongl zadržený v Thajsku, kamioňáci, obyčejní lidé přicházející o děti v řadě států a mohl bych ještě dlouho pokračovat. Těch věcí, které se mi s mým týmem podařilo, byla spousta.

Naopak mě zklamalo, že v řadě témat se uvažuje ideologicky, nikoliv racionálně. Asi nejhorší zklamání pro mě je ze setkání se skupinami zastánkyň tzv. ženských práv nebo s ekologickými aktivisty. Řada těchto lidí místo práv někoho spíš řeší své nevyřešené problémy s někým. Nezajímají je fakta. Prosazují věci ideologicky a v řadě témat je to hodně na škodu, protože pak vzniká alergie nejen na celou Evropskou unii.