Domnívám se, že je třeba se s tímto obdobím nějak vyrovnat, a ne jej potlačit mimo naše vědomí a zapomenout. To by sice bylo jednoduché, ale nic dobrého by to nepřineslo. Je totiž třeba nejen si některé věci pamatovat, ale také se z nich poučit. Pro nás a pro naši budoucnost.

Víte, zapomenout by bylo snadné. Ale v kontextu toho, co se na nás valí z Bruselu, by to bylo nebezpečné. Na přelomu roku 2019 a 2020 jsme byli informování o novém virovém onemocnění, které se prvně masivně objevilo v Číně, ve městě Wu-chan. Čína nejdříve jeho existenci zpochybňovala, posléze však přiznala, že činí mimořádná opatření. Mimochodem vždy bránila řádnému vyšetření, odkud a proč virus unikl.

WHO se k problému zkraje stavěla přezíravě, později naopak silně „tlačila“ na co nejpřísnější opatření. Mezitím se virus hned v lednu 2020 rozšířil do Evropy i k nám. A začali umírat lidé. Především ze skupiny nejstarších spoluobčanů. Denně jsme byli „zásobováni“ počty nakažených, počty pacientů přijatých na jednotky intenzivní péče a počty zemřelých. Je třeba říci, že v prvním období se toho o této nemoci příliš nevědělo a nelze se divit, že národ a politici byli vyděšeni. Přišli první příkazy a zákazy.

Vzpomínám si, jak základem byla izolace všech nakažených, jak členové rodin s průkazem coronaviru se až na tři týdny izolovali na speciálních hotelech, ačkoliv než se přítomnost viru, respektive protilátek prostřednictvím PCR testu nebo antigenního testu stanovila, byli nakaženi všichni členové domácnosti. Vzpomínám si, že pan senátor profesor Pirk přirovnával permanentní nošení roušky ke stavu, kdy si před zimou necháte dát na obě nohy sádru, aby se vám na sněhu nezlomily. Byl následně označen sice za výborného kardiochirurga, ale za člověka, který problematice nákazy nerozumí, protože není imunolog!

Byla doba, kdy i člověk, samostatně jedoucí v automobilu, musel mít roušku. Tu musel mít i člověk na procházce se psem. Byli jsme vyděšeni. Přitom už tehdy se ukazovalo, že ohroženi jsou hlavně starší spoluobčané nebo chronicky nemocní, jako kardiaci, diabetici či lidé s plicním onemocněním. Na druhou stranu zvyšování imunity nebylo preferováno, trvalé nošení roušky, pokud možno i doma, nikomu neprospěje. Průmysl byl opakovaně odstaven a stát platil obrovské kompenzace. Platily zákazy vycházení. V Austrálii takřka dva roky nepouštěli své občany do země, aby tam infekci nezanesli. Stejně se tak stalo.