„Je dobré naslouchat názorům oponentů, protože vlastní názory docela dobře známe a někdy nás i nudí, zatímco názory našich oponentů nás občas rozčílí, občas je označíme za idioty, ale pak, když ono rozčilení přejde, se nad nimi zamyslíme,“ uvedl na začátku svého krátkého vystoupení pro několik stovek žáků prezident. „Jediné doporučení, které bych vám dal, je velice prosté – přemýšlejte o názorech svých oponentů, o jejich argumentech a važte si těchto názorů více než svých vlastních.“

Bude kniha o prezidentování?

A pak již začaly dotazy – první z nich byl, zda hlava státu uvažuje o napsání další knihy, kde by uplatnila zkušenosti z prezidentské funkce. „Napíši-li, což neříkám, že udělám, knihu o výkonu své politické funkce, mám již vymyšlený název. Bude se jmenovat Prezidentský horor. A takový Alfred Hitchcok je proti tomu více méně nuda. Takže očekávejte na každé straně nějaké překvapení. Znovu opakuji, nejsem si jist, že budu tak pracovitý, bych tu knihu napsal.“

Další otázka zněla, proč se Miloš Zeman rozhodl kandidovat na prezidenta „Každá kandidatura je určitá výzva. Jestliže dostanete nějakou výzvu, tak máte dvě možnosti. Buď před tou výzvou uhnout, nebo ji podstoupit, samozřejmě s rizikem, že prohrajete. Mám rád lidi, kteří čelí výzvám, a to se vůbec netýká jen prezidentské kandidatury. To se týká i výzvy v každodenním životě – cvičit, či necvičit, držet dietu, či nedržet dietu, učit se, či neučit se, toto vše jsou výzvy, a buď před nimi uhnete a pak váš život nebude příliš příjemný, anebo je podstoupíte s rizikem prohry.“

Jak se změnil jeho život, co jste se stal prezidentem a jak tuto funkci vnímáte – tak byl položen další dotaz z juniorského publika. „Život se změnil tím, že mám rád knihy, deset let jsem na Vysočině četl jednu knihu za druhou… dnes čtu úřední lejstra, vždy záleží na tom, kdo je napsal, ale jemně řečeno, ne vždy je to rozhovor s moudrými lidmi.“

Provokovat je umění

A jak vnímá svou funkci? Prý jako provokatéra. Připomněl Cimrmanovu hru, kde se používá slovo šrapnel. „Provokace, to znamená nikoli nahodile, ale připraveně vyostřená formulace má tu výhodu, že si ji snadněji zapamatujete a více o ní přemýšlíte. Uvedu alespoň dva příklady. Jak víte, v Norsku jsou dvě děti Michalákových a zatím diplomatická korespondence mezi naší a norskou vládou nevedla k žádnému výsledku. Já jsem prohlásil, že to norské zařízení, které odňalo ty dvě děti její matce mně připomíná Lebensborn. Šrapnel! Víte proč? Protože Lebensborn bylo nacistické zařízení na výchovu árijských dětí. A díky tomuto drastickému vyjádření to otiskl nejčtenější norský deník a najednou se v Norsku začalo diskutovat o tom, jestli je to organizace opravdu tak humánní a jestli náhodou nekrade děti rodičům, nejen v tomto případě. A druhý šrapnel, kde se to úspěšně podařilo završit, byli volyňští Češi, protože náš velvyslanec v Kyjevě původně tvrdil, že nikdo nežádá o repatriaci do České republiky, pak říkal, že žádají čtyři rodiny, no a nakonec se podařilo vydolovat seznam 232 žadatelů o repatriaci. A já jsem se snažil neustále upozorňovat na to, že ten velvyslanec buď lže, nebo je hlupák. Šrapnel!

„Co byste dělal, kdybyste nešel do politiky,“ zněl další dotaz. „Penzista,“ odpověděl za všeobecného veselí prezident. „Penzistu, který by si četl knížky. Ale v době, kdy jsem byl v produktivním věku, jsem chtěl dělat hajného.

Řidič i uživatel

Další otázka zněla, zda je milovníkem rychlých a hezkých aut a zda uvažuje o zakoupení nového superbu. „Nejsem milovníkem aut, jezdím v českém voze superb. Českém proto, že byl vyroben českými dělníky na českém území,“ řekl Miloš Zeman a s úsměvem zavzpomínal na svoji řidičskou historii. „Kdysi dávno jsem 14 let jezdil vozem Škoda 100, a když jsem ho totálně zhuntoval, pořídil jsem si ojetý vůz škoda 105 a moje řidičské výkony skončily v roce 1991. Teď mně slibují, že dostanu nový model superba, který bude přizpůsoben podmínkám českých silnic – výmol sem, výmol tam, tady díra, onde díra, takže superb bude mít poněkud lepší pérování,“ vyprávěl za potlesku a smíchu prezident.

„Na jakou školu jste chodil a jak vám to v té škole šlo, tázal se další student. „Na stejnou jako vy,“ opáčil Zeman. „Tehdy se jmenovala střední škola ekonomie, před tím se jmenovala obchodní akademie, nyní se opět jmenuje obchodní akademie. Bylo to v Kolíně a byli jsme tam dva kluci a třicet holek. Jeden chlapec bohužel zemřel v 16 letech na astma, takže celé čtyři roky jsem hrál v oslabení jeden kluk a 30 děvčat. Možná, že mě to psychicky deformovalo, ale v každém případě jsem se o to víc věnoval učení, protože jsem byl šprt, a navíc jsem měl maminku učitelku, která byla velice přísná, a byl jsem jedináček. Když dostanete učitelského jedináčka, tak nezbyde nic jiného, než se učit, aby se maminka nezlobila.