„Politika v Čechách, no to si snad děláte legraci. To je smutná historka. Co platí dnes, zítra neplatí a nikdo není za nic zodpovědný. Právní stát, o tom si můžeme nechat jen zdát. Pro obyčejného občana nepochopitelné zákony, dodatky k zákonům a dodatky k dodatkům. Neprůhledné je téměř vše a co projde politikům, nikdy by neprošlo obyčejným lidem. Pokud na někoho něco praskne, tak proto, že se nerozdělil s ostatními nebo byl jinak nepohodlný,“ vysvětluje Mirka Markusová. Je drátenicí na vedlejší úvazek a důkazem toho, že některá rčení, třeba o tom, že někdo nadává jako dráteník, mohou být prachsprostou pomluvou. Naštvaná ohledně situace v zemi sice je a dost, ale vulgární ani trochu.

Učňovské školství na kolenou

Sehnat šikovného řemeslníka, jak říká Markusová, je nadlidský výkon. „Dopadneme například jako v Anglii, kde se téměř nikdo neumí postavit ke kapajícímu kohoutku. Navíc tam mají neskutečně dlouhé čekací doby na opravy a pak ty horentní ceny, no hrůza. Nechápu, proč by měli mít truhlář či zedník maturitu. Ano, vzdělání musí být úměrné, ale nejdůležitější jsou praxe, zkušenosti a dobré příklady. No, ale kde takové lidi sehnat a nekrást,“ lamentuje.

Přesto všechno má podle ní řemeslo stále zlaté dno, ale musí se dělat pořádně a s plným zaujetím. „Učňovské školství u nás pěkně podělali. Nejen to, třeba zdravotní sestry už musí být přinejmenším bakalářky, jinak nemohou pracovat samostatně. Kde to jsme? Kam se poděla praxe kombinovaná se studiem. Chybí obyčejný selský rozum. Myslím si, že řemeslo má zlaté dno, pokud se dělá tak, jak má. Také je to třeba o tradici v rodině a o jednotlivých lidech. Když dva dělají totéž, nikdy to totiž není totéž,“ vysvětluje.

Drátování nikoho neuživí

V jednom ze svých článků Mirka Markusová píše, že drátenictví je etnograficky unikátní řemeslo. „Zrodilo se v hornatých a zaostalých krajích Slovenska, například v okolí Žiliny a na Kysuciach. Stalo se tak v závislosti na nedalekých slezských hutích a manufakturách na tažený drát. Dostupnost a nízká cena základního materiálu, nenáročné pracovní nástroje a možnosti, které drát poskytoval, způsobily rychlé a masové šíření řemesla,“ napsala dál.

ParlamentnímListům.cz nicméně popsala renesanci tohoto řemesla. „Drátenické řemeslo bylo znovuobjeveno asi před dvaceti lety. Tehdy se jím dalo i docela dobře uživit, pokud se dělalo poctivě. Také to bylo hodně o snaze dostat toto téměř zapomenuté řemeslo mezi lidi, říkat jim o historii drátování a učit je drátovat. A to se myslím vede. Řemeslo dráteník nejde nikde studovat. To musel takzvaný džarek chodit s mistrem a až vše zvládl a když udělal mistrovskou práci, mohl vyrazit sám do světa,“ podotýká.

Dnešní drátování je prý většinou uměleckou nikoli užitkovou činností. Anebo jde o různé opravy starých věcí, což Markusová dělá nejraději, protože na ni dýchnou starými časy. „Mám svoje oblíbená místa, kam jezdím každý rok pravidelně a lidé mi nosí odrátovat a opravit různé věci, ke kterým mají osobní vztah, tudíž nelitují peněz. A když jsme u těch peněz, je nad světlo jasné, že se jen drátováním nejde uživit. Pokud bych byla osobou samostatně výdělečně činnou, vydělávala bych nyní jen na poplatky. Pokud chci prodat, prodávám za cenu, která je na hraně. Výrobní náklady, pravda, nejsou velké, ale čas a provedení chce své a to málokdo ocení. Proto mám drátování jako koníčka, spíš jako koně, při zaměstnání,“ doplňuje.

Nakazit dobrou náladou

Na otázku, jestli by dokázala některého politika také pochválit, odpovídá jasně: „Chválit a prosím vás za co? Snad jen některé regionální politiky, ale jak říkám, je to o lidech. Jsem optimistka a myslím si, že bude líp a začínám u sebe.“ Ohledně politické situace v zemi dodává: „Kloním se umírněně doprava. Nicméně když vidím staré lidi, kteří se ne vlastní vinou bez úspor snaží vyžít z důchodové almužny, je mi smutno. Něco je špatně. Společnost zavírala oči před problémy starých a přestárlých, teď se tomu říká vyšší věk, a dnes je zaskočena, jak je jich hodně a co vše potřebují. Řeší se to asociálně okleštěním zdravotnictví. O důstojném dožití kolikrát nelze ani mluvit.“

I tak pro ni Čechy zůstávají tím pravým místem k životu. „Když to tady vidím, musím a chci ještě pár lidí nakazit dobrou náladou, naučit je drátovat, podávat pomocnou ruku, smát se, dělat poctivě, stát si za svým názorem a hlavně vše slušně,“ směje se. Drátenictví je okrajové řemeslo, díky němuž poznává nové lidi a místa. Na uživení to ale prý není a nikdy už nebude.