Finanční krize v roce 2009 souvisela se splasknutím americké hypotéční bubliny. Zasáhla přitom finanční architekturu celého světa a obnažila slabost hospodářských politik v klíčových pólech hospodářského rozvoje. V EU krize znehodnotila výsledky celé uplynulé dekády. Ztráta dynamiky, vysoká nezaměstnanost a dokonce i nárůst počtu lidí pod hranicí chudoby bylo cenou za tento vývoj. USA nakonec zvolily terapii politikou tzv. kvantitativního uvolňování. U nás je v této souvislosti dosud nejčastěji skloňovaná politika dluhových brzd ve vazbě na chronickou dluhovou krizi v Evropské unii.
Mnozí čeští politici ale i členové ekonomické obce jakoby nabyli dojmu, že zkrocením veřejného dluhu s pomocí důsledné fiskální restrikce se dostaneme z nejhoršího ven. Z některých zemích EU dnes přichází dílčí korekce této politiky o podporu růstu, protože se potvrdilo že dávkování restrikce bylo přemrštěné. Uvolnění fiskální politiky ale v Evropě nemá rozměr amerických finančních injekcí, m.j. i proto že v EU neexistuje sjednocená makroekonomická kontrola evropského hospodářského prostoru, ani možnost přímého emitování tzv. eurobondů.
Co může ovlivnit další vývoj ? Především současná politika světové jedničky USA v podobě nabídky levných státních dluhopisů není neomezená. Jak zareagují držitelé amerických bondů na pokles jejich ziskovosti ? Američané v obavě před další vlnou krize připravují přísnou bankovní regulaci, která má být dokonce tvrdší než plánovaná evropská pravidla BASEL III. Zvýší se tím odolnost finančního sektoru vůči hospodářskému cyklu, ale přitlumí uvěrová angažovanost bank.
. Pokud jde o Čínu, tak za fasádou zázračného hospodářského růstu se skrývají také různé nerovnováhy. S rostoucí vahou čínské ekonomiky ve světě má každý takový problém globální dopad. Bez problémů zřejmě není ani čínský bankovní sektor přetékající aktivy. Jejichž reálná hodnota se teprve ukáže, podstatná část je totiž v dolarových dluhopisech. Čínská bankovní regulatorní komise připouští, že obavy ze špatných aktiv zpomalují růst a volá po větší disciplině. Nedávný audit, který komise provedla v čínských bankách, odhalil, že některé čínské banky porušují pravidla regulace.
Současně platí, že čínské banky mají nemalé rezervy a to ve výši 244 miliard USD. Co rozhoduje, je reálný poměr těchto rezerv k objemu problematických závazků. Zatím se Čína bránila větším prodejům cenných papírů, které držela ve svém majetku, aby nevyvolala propad jejich hodnoty. Jistým signálem o změnách je zájem přilákat soukromé investory k vkládání kapitálu do čínských bank. Padá tak monopol národních bank a lze s tím očekávat vlnu navyšování kapitálu včetně různých akvizicí a fůzí v čínském ,bankovnictví.
Dalším klíčovým hráčem pro světovou ekonomiku je Rusko. V krizovém roce 2009 propadla jeho ekonomika o více jak 7%. Světového oživení v posledních letech využila k tomu, že nyní roste rychleji než většina vyspělých zemí (cca 3-4% HDP). Růst tažený zahraniční poptávkou po zemním plynu a ropě ale není nekonečný. Rusko zhruba polovinu výdajů financuje z příjmů z exportu energetických zdrojů a tento poměr se stále zvyšuje
V Evropě klesá poptávka po ruském plynu, vývoz Norska roste. otevírá se otázka břidlicových plynů. Pokud neklesne cena ropy pod 100 US dolarů za barel, bde i nadále tato komodita plnit rezervní fondy. To však nestačí. Citlivým parametrem je rentabilita celého ruského energetického odvětví. Prevencí před těmito problémy může být diverzifikace a modernizace ekonomiky a prosadit se také ve světovém obchodu.
Odhady podílu klíčových center na světovém hrubém domácím produktu v roce 2020 přiřazují USA 21% a EU 17%. Pokud jde o země BRICS, tak Čína by mohla dosáhnout 15%, Indie 4%, Brazilie 4% a Rusko 3%. I když je uskupení BRICS silný hráč (mělo by v roce 2020 v souhrnu až 27% světového HDP), rozkolísanou globální ekonomiku by ale těžko zvládlo. Vedle nižší ziskovosti finančního sektoru se nejspíš zostří konkurence o kontrolu surovin a ani poptávka po importu na rostoucí trhy nebude bezedná..Nadcházející dekáda bude tedy pro světovou ekonomiku nejspíš plná turbulencí a žádný bezpečný přístav v dohledu.
Evropa a tedy i Česká republika musí v tomto tlaku nalézt zdroje pro inteligentní a udržitelný růst, který obnoví naši konkurenceschopnost. Do budoucna už nelze podcenit vzájemnou podmíněnost vývoje jednotlivých zemí. Izolovaná řešení nemají naději.Tím spíš má naše domácí hašteření tragikomickou příchuť. Rozhodnou předjímavé strategické vize a poměry v globální soutěži, nikoliv provinční a populistická těšítka.
