Jsem ale přesvědčen, že se nemá týkat jenom státních, krajských či municipálních institucí a organizací, státní správy obecně a samosprávných orgánů, společností zřizovaných či vlastněných státem v jakékoliv podobě, ale také všech společností, které přijímají v daném roce dotační peníze z veřejných zdrojů.
Smyslem zákona je především přispět k tomu, aby veřejné prostředky byly vynakládány efektivně a aby jejich cesty nemohla ovlivnit korupce. To je těžký úkol. Osobně přesvědčen, že veřejná kontrola smluv je základním kamenem dohledu společnosti nad způsobem vynakládání společných peněz. Čím bude přijatý systém transparentnější a otevřenější, tím spíše bude mít šanci uspět.
Ale s veřejnými prostředky nenakládají jenom státní správa, úřady na všech možných úrovních, rozpočtové a další organizace vlastněné státem nebo obcemi. Velmi důležitým prvkem jsou i příjemci dotací z řad soukromých společností. V roce 2014 proteklo takovými podniky a firmami téměř 69 miliard korun. To jsou obrovské peníze. Stát samozřejmě kontroluje jejich vynakládání, má na to příslušné instituce a mechanismy. Ale to nepostačuje. Pokud by příjemci větších dotačních částek museli zveřejnit smlouvy uzavřené v daném roce, případně v nějakém přiléhajícím období, efekt by byl podobný jako v případě celého registru smluv. Jde tu přece o snížení korupčních tlaků nebo možná přesněji posílení veřejné kontroly.
Podal jsem v tomto smyslu pozměňovací návrh a jsem opravdu zvědavý, co to ve sněmovně vyvolá za bitvu. Nepochybuji však, že tato myšlenka se nakonec uplatní, návrh projde a regulace pro příjemce dotací v zákoně bude. To bude dobrý signál všem ekonomickým subjektům i občanům, že to s bojem proti korupci myslíme smrtelně vážně a to padni, komu padni. Zároveň bych však rád zdůraznil ještě jednu věc – ten návrh není proti těm, kdo dotaci přijímají, nemá je nijak diskriminovat nebo skandalizovat. Ale přeci je nesporné, že dostávají peníze od státu a s těmi pak nějak hospodaří. Stát tedy má právo požadovat od příjemců dotací věci, které by nemohl žádat po soukromých subjektech nenapojených na státní rozpočet nebo na obecní či krajské peníze.
Tento pozměňovací návrh má podporu nejen celého poslaneckého klubu ČSSD, ale i lidí, kteří jinak nepatří mezi mé příznivce. To mne velmi těší. Naopak mě vůbec nepřekvapuje, že mě kritizují ti, kterým by návrh znemožnil používat státní peníze bez veřejné kontroly.
Podstatné je i samotné chápání oblasti „veřejných peněz“, kam dotace a jejich „přerozdělení“ logicky patří. Díky novému zákonu by mělo být jasné, že zde musí platit stejné podmínky pro malou obec i pro velkého producenta biopaliv, pro Národní galérii i pro příjemce zemědělských dotací. Protože by ale bylo velmi nepraktické požadovat zveřejnění smluv od subjektů, které například zřizují a provozují chráněné dílny a pracují s v podstatě „malými“ penězi, navrhuji jako hladinu povinnosti 20 milionů korun. To není jen tak vymyšlená suma. Podle příslušných statistik dosahuje průměrná dotace poskytovaná v České republice asi 18 milionů. V podobných případech bývá medián významně nižší, takže lze předpokládat, že většina příjemců je pod 18 miliony.
V danou chvíli považuji dvacet milionů za rozumnou hranici. Ale o tom jistě budeme v parlamentu diskutovat. Každopádně hlavní je, abychom našli dostatečně silnou politickou shodu uvnitř sněmovny a já jsem přesvědčen, že se taková shoda najde. Což bude obecně ku prospěchu hospodářského prostředí naší země.
