Karel Marx napsal, že „Dějiny se obvykle opakují dvakrát: nejdříve jako drama a později jako komedie.“ Některé události však mají do komedie daleko, a v nich někteří účinkující obyčejnými, ale tragickými komedianty zůstávají.
Takový Daniel Herman, bývalý ministr kultury, tedy naší země, nikoliv bavorské, se pasoval třeba do role velkého přítele landsmanšaftu. Stejně jako on i další členové KDU-ČSL se pravidelně účastnili spanilých jízd na sudetoněmecké sjezdy, byl dokonce prvním členem vlády, který v roce 2016 jejich sjezd navštívil.
Na červencovém sjezdu v Mnichově, kde byla, jak nás historie učí, podepsána v roce 1938 neslavná Mnichovská dohoda, získal teď za svou protičeskou činnost od Bernda Posselta dokonce cenu, paradoxně nazvanou cenou Karla IV. „Milí krajané“ ho ocenili prý za „vytváření mostu mezi našimi národy“.
Ne že by komunisté byli proti vytváření mostů mezi národy. Byli to přece právě komunisté, kteří i po druhé světové válce hlásali, že „není Němec jako Němec“. Měli v paměti Ernsta Thälmanna a další umučené antifašisty. Paradoxně v té době to byly jiné strany, které pořádaly na přeživší hony.
Ale Herman se přidal k dlouhodobým snahám landsmanšaftu zrevidovat výsledky druhé světové války i poválečné uspořádání, pustil se do Benešových dekretů i odsunu tzv. sudetských Němců po druhé světové válce. A to takovým způsobem, že kdyby ho znal Edvard Beneš, jistě by mu poskytl místo ve svém slavném projevu varujícím před revanší.
Na posledních sjezdech landsmanšaftu opakovaně zaznívá, že některý z budoucích sjezdů by mohl být třeba i v Praze. Compiègne byl ale o něčem jiném. Ten určili poraženým vítězové. A v druhé světové válce bylo agresorem a nakonec i poraženým hitlerovské Německo. Nebo to snad bude vykládáno již opravdu jinak a landsmanšaft v Praze triumfálně završení řadu desetiletí trvajících snah o nápravu křivd zlých Čechů?
Nejen Marx se věnoval trvale historii. Americký filozof George Santayana ji studoval také. A jeho citát bychom si také měli pamatovat. „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“
Zdeněk Štefek
